Zkažený kaviár českého filmu

Milan Cieslar pracoval na filmu Duše jako kaviár v několika funkcích: jako scenárista, režisér, střihač a producent. Zřejmě se tedy jedná o nedostatek tvůrčí (sebe)kontroly, možná že Cieslarovi chyběla scenáristická opora, jako je Vladimír Körner. Výsledné hodnocení každopádně padá jednoznačně na Cieslarovu hlavu.

Duše jako kaviár

Selhání probíhá v typickém českém žánru tragikomedie, která se snaží hlavně bavit, ale v duchu jakéhosi závazku s uměním se snaží o seriózní téma. Režisér si na základě tohoto pochybně realizovaného závazku může dovolit tvrdit, že jde o intimní film o tápání, vztazích, nebo dokonce že prý jeho dílo klade otázku, co je to štěstí. Nedojde na žádnou takovou otázku, natožpak na nějaké další výroky ohledně tohoto tématu. Jak by k tomu také mohlo dojít, když vážný motiv prvního vážného vztahu středoškolačky Anny (vrcholící pokusem o sebevraždu) je celou dobu traktován pomocí humorné postavy jejího "přítele", huliče trávy, který si z ní dělá legraci. Televizní komentátor slovy "domácí nastoupili zostra" a "hra se nám přitvrzuje" komentuje jak fotbal, tak i sex v záběru: takové scény se objevují stejně samozřejmě jako domácí násilí, rovnocenně s ním.

"Legrační" pády ze štaflí jsou namixovány dohromady s rozvody, rozchody a kufry za dveřmi. A to ještě příklad scény s pádem ze štaflí nakonec schopně zachraňuje Tatiana Vilhelmová jako Jana - klouže v barvě, což ji, protože je čerstvě po plastické operaci prsou, velmi bolí. Většině herců se ale nedaří ustát špatně napsaný situační humor dohromady se "sondami" do vztahů. Saša Rašilov trapně přehrává ve strašné roli pasivního manžela, Ondřej Vetchý odehraje slabý, neutrální průměr, kterým umí vyklouznout téměř ze všeho. Na závěr je propletenec mezilidských vztahů "vyřešen" pouze tak, že někomu se otevírá více a někomu méně naděje. Žádná vize, autorský názor. Navíc ke konkluzi dochází za přispění neznámých postav, které se objeví pouze v posledních záběrech (pejskař Davida Novotného), nebo zcela náhodně propojí několik dějových linií. Při sledování se mi rozhodně neasociovala americká Magnolie se svojí (ostatně už i v Čechách dosti zplanělou) metodou vyprávění, ale údajně byla režisérovým inspiračním zdrojem.

Duše jako kaviár

K tradičním charakteristikám českého filmu patří i neschopnost natočit jakoukoli razantní fyzickou akci. Souboj Jany a Jana končí po vteřinovém rozmazaném prostřihu slovy: "Tys mě snad chtěl zabít!" A na "vynoření" dvou hrdinů z řeky je jasně znát, že probíhá na mělčině. Co se týče výtvarné stránky, je bez koncepce a obsahuje ad hoc "výtvarné" záběry bez přesahu (pohled do vnitra kuchyňského mlýnku nebo úvodní spláchnutí kaviáru do výlevky). Hlavní důvod pro ně je opět jakási iluze kontaktu s vyššími sférami, ve skutečnosti jde o další provinění na kinematografii. Celkem je takových provinění nemálo a jsou typická pro český filmový podprůměr, trestuhodně tolerovaný divácky i kriticky.

Duše jako kaviár

Duše jako kaviár (ČR, 2004, 99 min.). Scénář a režie: Milan Cieslar, kamera: Jiří Macháně, hudba: Jan Černý, hrají: Tatiana Vilhelmová, Ondřej Vetchý, Karolína Kaiserová, Jan Budař, Saša Rašilov, Vilma Cibulková a další.
Premiéra: 14. října 2004

Duše jako kaviár