Zlaté kníry 2011
Všichni mají své ceny. A my se nechceme cítit méněcenní. V závěru festivalu se proto sešla naše nestatutární, zato velmi kritická porota, aby vytřídila zrno od plev a vytvořila pětici toho nejlepšího, co letošní karlovarský festival nabídl.
Možná jste z těch filmů odešli předčasně, možná jste z nich byli znechucení, ale dáváme knír na špalek, že zatímco po oficiálně vítězných snímcích neštěkne do příštího pátku ani poslední voříšek z Březové, tyto tituly se zapíší do filmových kronik zdobným písmem. Jak to víme? Inu, to víte, našli jsme ve Varech utajený nepasterizovaný pramen moudrosti o teplotě 10°C a stupňovitosti 11. Odborná porota ve složení Aleš Stuchlý a Vít Schmarc (s přísným dohledem ostatních kritiků sdružených pod praporem dobrého vkusu) uděluje Zlaté kníry v následujících kategoriích:
Knír za nejlepší scénář a nejpropracovanější rodinné drama získává Rozchod Nadera a Simin režiséra Asghara Farhadiho, iránský film, který dokázal, že vztah dvou lidí může být dobrodružnější než thriller a že jednoduché postavy mohou být v nitru záhadnější než celý rozkvetlý Strom života.
Knír za nejlepší existenciální detektivku a nejsympatičtějšího herce v hlavní roli putuje do Turecka za snímek Tenkrát v Anatolii. Zlí jazykové tvrdí, že je způsobeno vysokým výskytem knírů mezi tureckými státními zaměstnanci, ve skutečnosti je to ale skutečně za to, jak moc je Ceylanova Kriminálka Ceceli přeplněná subtilním detailem a vizuální krásou.
Knír za nejlepší debut získává rakouský režisér Markus Schleinzer, jehož Michael je výmluvnou ukázkou pečlivosti a metodičnosti všeho – od výběru herců, přes důsledné dodržování tvůrčí metody až k civilnímu rozpracování kontroverzního tématu. Navíc přesvědčivě dokazuje, že Boney M jsou skutečně patologickou záležitostí.
Knír za nejdrtivější emocionální masáž a nejcivilnější režii po zásluze putuje do Německa, za Andreasem Dresenem. Konečná uprostřed cesty nás ukončila hned na začátku a tento nepochopitelným způsobem autentický a decentní obraz umírání už nic nedokázalo překonat – a troufám si říci, že letos v tomto ohledu ani nepřekoná.
A konečně Knír knírů nemůže do země čabajek a syrových brambor odvážet nikdo jiný než Béla Tarr na svém Turínském koni, filmu, který jakoby přišel ze strohé dimenze geniálních věštců zániku. Obrazově, herecky i režijně zcela nekompromisní a uhrančivé dílo bylo skutečným Gesamtkunstwerkem a těžko ve filmové nabídce letošních Karlových Varů hledat film hlubší a temnější.
Tímto se karlovarský akční výbor loupačů brambor a filmových záhad pro letošek definitivně loučí. Bylo to krásné, bylo toho dost, a přesto se nám už stýská po lázeňských dnech, jejichž čas diktuje filmová fikce a letně střižený knír.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
