10 nejlepších desek 2006–2016 podle Radia Wave
Začátek vysílání Radia Wave spadá zhruba do doby, kdy se sdílení hudby na internetu stalo standardem a kdy se celý ekosystém nebývale proměnil, a tak sám sebe obohatil. Uplynulých deset let můžeme považovat za periodu, která dala vzniknout nebývalému množství naprosto originálních a nadčasových desek, ať už šlo o hip hop, elektro pop, různé odnože klubového zvuku, nebo další a další aktualizace kytarového soundu.
Tady je deset desek, které považujeme za to nejlepší, co jsme za posledních deset let slyšeli.
2006: The Knife – Silent Shout
Manifest „okultního elektra“ a jedna z nečekaných senzací první dekády nového milénia. Švédské sourozenecké duo na svém třetím studiovém albu neodolatelně smíchalo přímočarost s mysteriózností, chytlavost s výstředností a serióznost s perverzí. Jejich tehdejší ukrývání se za historické imitace tváří v sobě navíc mělo cosi z fascinace pohanskými a masopustními rituály, vyzývavého fetišismu i psychoterapeutické tradice. Zásvětní diskoborci The Knife – libující si v ponuré euforii a podvratných hrách s identitou – zkrátka natočili přístupné a zároveň nadčasové elektropopové album, k jehož nepředvídatelnému soundu se následující roky už jen houfně přirovnávalo.
2007: Burial – Untrue
Na začátku dekády se pozornost celého světa elektronické hudby upjala do jižního Londýna, kde se klubal dubstep – britským junglem a drum’n’bassem poučený dystopický žánr, který měl ještě daleko k parodii, kterou se později nevyhnutelně musel stát. Nejvýraznější album žánru, který jinak plodil spíš jednotlivé tracky, ale přišlo až v roce 2007. Tehdy ještě anonymní producent Burial navázal na fantastický bezejmenný debut a přidal poslední a zásadní ingredienci – k vibrující a harašící base a lo-fi paranoidním beatům přidal samply dávno ztracených soulových a r’n’b zpěváků a zpěvaček. Výsledkem byla nahrávka tak atmosférická a svébytná, že na ní vyrostla celá jedna generace nových producentů.
2008: Paavoharju – Laulu Laakson Kukista
Čtěte také: Paavoharju: Když symboly hynou
Finský label Fonal patřil v uplynulé dekádě k nejpozoruhodnějším evropským platformám a psychedelický kolektiv Paavoharju – otvírající pozornému posluchači dosud skrytý svět experimentální hudby zrozený ve vylidněných domech, pustých továrnách, zarostlých saunách a opuštěných jezerních člunech – byl jeho nejúžasnější akvizicí. V písních jejich druhého alba se přirozeně potkávají fragmenty průzračných melodií, duchařské ambientní zrnění, pastelová elektronika i prvky dubu. Operní vokály tu střídá introvertní folkové broukání, asociace se táhnou od sedmdesátkového rocku až po Bollywood. Jsme na seanci éterických křesťanů, nebo spíš v pandemoniu? Vzhledem k neobvyklé syntéze pocitů naděje a neodvratného zániku těžko říct – u Paavoharju každopádně vychází z pomyslného klání Píseň versus Zvuk vítězně vždy sám posluchač.
2009: Květy – Myjau
Čtěte také: Květy: V samotě je síla
Spolu s loňskou deskou Miláček slunce vrchol diskografie jedné z nejlepších současných českých kapel. Zpěvák, kytarista a výhradní autor hudby i lyrických, invencí přetékajících textů Martin E. Kyšperský tady potvrdil talent vzácného druhu: schopnost vyjmout z každodennosti drobný detail a učinit z něj téma, proměnit banalitu v unikátní zkušenost. Imaginace, poezie destilovaná z všednosti, silné, nápaditě instrumentované songy – motivy samoty a odcizení zbavené nánosů prostopravd a klišé. V Česku věc celkem nevídaná.
2010: Kanye West – My Beautiful Dark Twisted Fantasy
Čtěte také: Kanye West: Hip-popový hédonista 21. století
Turbulentní období Westova osobního života i kariéry se zázračně protnulo s nestabilitou v hudebním průmyslu, hip hopu i dramatickou politicko-ekonomickou situací v Americe. Vzniklo tak rapperovo opus magnum: riskantní a excentrické monstrum, v němž se materialismus přirozeně mísí s existenciálními tématy, surrealismus s religiozitou, komiksová nadsázka s klasicizující vážností. Absurdně dokonalá houština samplů (ft. Aphex Twin, King Crimson a Mike Oldfield), neobvyklé délky skladeb, hédonistické i introspektivní texty, fantasticky frázované do špinavých beatů a kmenových rytmů, nad nimiž se klenou oslnivé melodie a sbory příležitostně zabalené do opulentních orchestrálních aranží. Pohlcující snoubení kontroly a nepříčetnosti, úspornosti a megalomanie, sebelítosti a sebeironie, futurismu a dekadence, patosu a krásy. Album dekády.
2011: M83 – Hurry Up, We’re Dreaming
Čtěte také: M83: Intergalaktická epika
Nejambicióznější deska (tehdy už pouze) jednočlenného elektropopového projektu francouzského muzikanta Anthonyho Gonzaleze, jejímž dominantním tématem jsou sny a jejich proměna v čase. Stylistickým leitmotivem tu nicméně zůstává čirá galaktická epika: Gonzalezovy kompozice mají triumfální, ale nikoli přihlouple efektní náboj, extatické momenty až na drobné výjimky nepůsobí nabubřele manýristicky, ale naopak nesou potenciál osobní/kolektivní katarze. Prudce emotivní deska o tom, jak tragicky odlišné jsou představy dítěte, teenagera a dospělého, a zároveň o tom, že člověk může být i po třicítce ještě tak trochu harant.
2012: Frank Ocean – Channel Orange
Čtěte také: Deska týdne: Poetický coming-out Franka Oceana
Že ze středu frackovitého rapového kolektivu Odd Future Wolf Gang Kill Them All vzejde dokonale vybroušená a vyzrálá deska podle nejlepšího střihu futuristického R&B, bylo asi stejně pravděpodobné jako to, že sláva celé crew vydrží déle než několik let. Přesto se to stalo – o debutové desce Channel Orange (předcházel jí jenom mixtape Nostalgia, Ultra) z dílny zpěváka a producenta Franka Oceana se okamžitě po vydání začalo mluvit jako o budoucí klasice a odstup několika let to potvrdil – překonat Channel Orange může snad jenom sám Frank Ocean, který následovníka kultovního alba sliboval už v roce 2015. Zatím čekáme marně.
2013: Vampire Weekend – Modern Vampires Of The City
Čtěte také: Deska týdne: Smogová euforie Vampire Weekend
Newyorská indiepopová kapela Vampire Weekend pod vedením nejvtipnějšího uživatele Twitteru Ezry Koeniga na své třetí desce Modern Vampires Of The City dokončila dlouhou a místy trochu bolestnou proměnu. Při debutu mnozí kapele vyčítali přeslazenost a nafoukanost privilegovaných studentů, u druhého alba se na ně zase snesla kritika za bezostyšné vykrádání afrických motivů a jejich používání bez patřičného kontextu. Teprve třetí dlouhohrající deska, na které Ezra Koenig společně s producentským mozkem kapely Rostamem Batmanglijem definitivně dospěli, přesvědčila i dosud nepřesvědčené. Nadpozemské melodie prostoupené komplikovanými texty o víře a podepřené nápaditou instrumentací daly dohromady desku, na které Koenig působí jako jeden z největších skladatelských talentů své generace.
2014: Arca – Xen
Čtěte také: Deska týdne: Arca narušuje čas a nezní jako nic jiného
Dějiny elektronické hudby posledních let by se s trochou nadsázky daly měřit jednoduše – před Arcou a po Arcovi. Venezuelský producent, jehož tvorbu je nutné vnímat v kontextu originálních vizuálů jeho spolupracovníka Jessyho Kandy, na sebe upoutal pozornost už mixtapem &&&&& nebo spoluprací na desce Kanyeho Westa Yeezus. Intenzivní průlom do obecného povědomí jej ale čekal až po vydání debutového alba Xen – prostřednictvím vlastního alter ega jménem Xen načrtl neustále se komíhající a tekutý dystopický svět, který bude ještě dlouho po vydání sloužit jako odrazovací můstek pro další sonické dobrodruhy.
2015: Vince Staples – Summertime ’06
Čtěte také: Deska týdne: Vince Staples natočil debut, který nedělá kompromisy
Největší porci rapové slávy shrábl v roce 2015 Kendrick Lamar s angažovanou rap-funkovou odyseou To Pimp A Butterfly, podle nás jej ale zastínil trochu nečekaný oponent – mladičký rapper Vince Staples navázal na famózní EP Hell Can Wait debutovou deskou, kterou rovnou koncipoval jako dvojalbum. Třaskavá procházka ghettem podpořená smrtící basou, minimalistickými beaty a originální flow v sobě na rozdíl od zmíněného Kendricka Lamara neměla ani špetku nostalgie po dávno slyšeném, naopak. Vince Staples dokázal, že přepsat pravidla hry a vnést do ní vlastní svébytný zvuk může i debutant.
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
