10 nejlepších filmů roku 2016 podle Radia Wave

13. prosinec 2016
03762242.png

Filmový rok 2016 byl neobyčejně pestrý, o čemž svědčí i náš výběr deseti (hrozných) vrcholů. Naleznete tu čistý mainstream, díla slavných a osvědčených autorů, průlomové snímky i výrazné prvotiny. Výběr byl tak trochu boj s realitou, ale další letošní zkoušku dospělosti jsme nakonec složili. Deset titulů obsahuje vše, co máme rádi – zvířata, násilí, falešné zuby, válečné zločiny, prasata žeroucí VHSky, čínský post rock. Prostě masitá bilance.

1. Kaili Blues (r. Gan Bi)

Letos u nás stejně jako loni vítězí debut: prvotina teprve šestadvacetiletého čínského básníka Gan Biho je magickou meditací o prostoru a času, enigmatickou básní o ztrátě a bolesti i melancholickou elegií za mizející svět čínských venkovských tradic. Podmanivý rytmus, truchlivá obrazotvornost a jeden čtyřicetiminutový záběr, na který se nezapomíná. Autorův způsob prolnutí mystiky a všednosti je tak nevtíravě originální a hypnotický, že pro něj letos nenacházíme srovnání. Ještě teď si nejsme úplně jisti, zda se nám Kaili Blues celé jen nezdálo. To ale nevadí. Gan Biho mimořádný film nám totiž mimo jiné potvrdil, že hlavně díky snům jsou lidé viditelní.

2. Toni Erdmann (r. Maren Ade)

03728722.png

Jak tenká je hranice mezi smíchem a pláčem, mezi humorem a trapností, mezi blízkostí a odcizením? Maren Ade natočila bezmála tříhodinový kolos, který se sice soustředí na vztah šprýmařského otce a přepracované dcery, ale jakoby mimoděk odhaluje celou řadu dalších témat – genderové i sociální nerovnosti, korporátní kulturu, vyprázdněnost existence úspěšných singles… Nic z toho ale režisérka nestaví na odiv. Do popředí tak vystupuje její jedinečná schopnost napsat autentický dialog a vystavět komediální gag na pomezí totálního trapna a záchvatů smíchu. Toni Erdmann ukazuje, jak nám krásné okamžiky utíkají pod rukama, zatímco ty trapné trvají nesnesitelně dlouho.

3. Zkouška dospělosti (r. Cristian Mungiu)

Mistrovsky napsané, vrstevnaté drama nejvýraznějšího zástupce tzv. rumunské nové vlny, scenáristy a režiséra Cristiana Mungia. Jeho promyšlená režie a brilantně strukturovaný scénář daly v kombinaci se suverénními hereckými výkony vzniknout brutálně komplexní analýze rodinných vztahů i současné společnosti kompromisu. Skličující, ale nikoli okázale beznadějná psychologická studie se prostřednictvím každodenních morálních dilemat dostává až k obžalobě celého systému i mentálnímu profilu jedné zklamané, rezignované generace. Bez jakékoli doslovnosti, ale o to naléhavěji se ptá na ty nejtíživější etické otázky: nejen na to, jak bychom se my sami měli zachovat v komplikovaných, nejednoznačných situacích, ale co máme o světě, ve kterém žijeme, (a jeho zákonitostech) vlastně říci svým dětem.

4. Realita (r. Quentin Dupieux)

Chorý pastor primitivního elektra, král vykloubenosti a totálního surrealismu Quentin Dupieux (aka Mr. Oizo) servíruje existenciální loopy a poťouchlé narativní akrobacie: výsledkem je úchvatné filmové origami o ambicích, sežraných videokazetách a psychosomatice. Báječně nakřáplá optická iluze o tom, že svět se od zlého snu skutečně v ničem neliší. Surovost života a cynismus fantazie – unikátní film pro dobu, která chytla iritující ekzém do hlavy.

5. Osm hrozných (r. Quentin Tarantino)

Intimní, ale vrcholně třaskavá směs detektivky, komedie, neo-westernu a splatter horroru s kongeniálně eklektickým obsazením (Samuel L. Jackson a Jennifer Jason Leigh v životní formě!). Dějiny jednoho národa podvratně rozehrané na půdorysu zasněžené horské dřevěnice. Verbální pyrotechnika, promyšlené široké záběry, komořina spektakulárního dosahu. Nejkomplexnější a nejvyspělejší Tarantinův film od vrcholné Jackie Brown.

6. Hedi (r. Mohamed Ben Attia)

Země balancující mezi minulostí a budoucností a hrdina váhající mezi povinností a touhou. Může to znít jako klišé, ale tohle nenápadné tuniské melodrama obsahuje tolik vrstev a pracuje s tak citlivým režijním přístupem, že povědomý příběh mění na citlivý realistický portrét jedné společnosti. Fantastický Majd Mastoura v hlavní roli, poučená inspirace veristickou školou bratrů Dardennových a detailisticky zachycená všednost – Hedi je výjimečně zralým debutem.

7. Boj (r. Tobias Lindholm)

03619616.png

Tobias Lindholm už od svého debutu R, na němž spolupracoval s Michaelem Noerem, rozvíjí metodu specifického severského realismu. Ostře zachycená civilní situace, důraz na procedurální ráz vyprávění, ale zároveň skandinávské lpění na širokém společenském přesahu. Boj je Lindholmovým dosavadním režijním zenitem – morální drama z vojenského prostředí ukazuje, že jsou bitvy, které nelze vyhrát. V hlavní roli září režisérův objev Pilou Asbæk. Severská kinematografie svědomí v plné síle.

8. Zootropolis (r. Byron Howard, Rich Moore)

Roztomilá zvířátka, brilantní animace, jednoduchý, ale odzbrojující přesah. Zootropolis připomíná, jak vypadaly „pixarovky“ v dobách svojí největší slávy. A také to, že studio Walt Disney prožívá skvělý rok. Detailně propracované město, zvířecí sociologie, emancipovaná hrdinka a napínavě vystavěné detektivní vyprávění skládají dohromady film, který dostane stejně děti, jako rodiče. Inteligentní, přemýšlivá i výchovná zábava, jakou hollywoodský mainstream potřebuje jak lenochodi štempl.

9. Po bouři (r. Hirokazu Koreeda)

Marnotratný otec, laskavá babička, lítostivá manželka a odcizený syn, které do jednoho bytu svede blížící se bouře. Konstelace dalšího rodinného dramatu „japonského Čechova“ Hirokazu Koreedy, který na citlivou manga zahrádku Naší malé sestry navazuje v podobně subtilním a působivém duchu. Rodinný portrét plný překrásných dialogů, hořkosladkých momentů i jemného humoru potvrzuje režisérův status hvězdy (v dobrém slova smyslu) „obyčejné“ japonské kinematografie.

10. Elle (r. Paul Verhoeven)

Holandský veterán se letos blýskl zábavnou a zároveň krutě podvratnou variací na subžánr tzv. rape-revenge filmů. Famózní Isabelle Huppert tu v roli nelítostně chladnokrevné herní vývojářky Michèle s gustem modeluje portrét ženy, která je sice obětí znásilnění, ale sama svůj život zasvětila nenápadným krutostem a permanentní citové manipulaci. Snímek natočený podle románu Philippa Djiana ohromuje lehkostí, s níž je napříč žánry vyprávěn, i způsobem, jakým staví na hlavu veškeré společenské konvence. Cynická černá komedie důvtipně pracující s prvky vyšinutého rodinného dramatu, hororu i satiry je ale navzdory svému širokému záběru především strhující a znepokojivou připomínkou faktu, že každý člověk v sobě chová (nebo dokonce vědomě živí) své vnitřní monstrum.

Zvláštní uznání Čelistí:24 týdnů (r. Anne Zohra Berrached)Fuocoammare: Požár na moři (r. Gianfranco Rosi)Na druhé straně (r. Zrinko Ogresta)Sieranevada (r. Cristi Puiu)Smrt ve tmě (r. Fede Alvarez)

Další články autora