35 let Charty 77
1. ledna 2012 uplynulo přesně 35 let od vzniku dokumentu, který zásadně formoval opoziční dění v komunistickém Československu. Řeč je pochopitelně o Prohlášení Charty 77. Nezávislá občanská iniciativa pojmenovaná podle tohoto dokumentu působila v letech 1977 až 1992.
Přestože svým podpisem pod Prohlášením Charty 77 vyjádřilo své postoje jen relativně málo občanů Československa (k lednu 1990 necelé dva tisíce lidí), jedná se bezpochyby o přelom v dějinách domácí opozice, který měl s odstupem času podstatný dopad na vývoj ve společnosti. O Chartě 77 mnozí mluví jako o nejdůležitějším aktu sjednoceného odporu proti normalizačnímu útlaku od roku 1968.
Příprava petice probíhala už od podzimu 1976. Měla vyzvat úřady k dodržování mezinárodních dohod o občanských, politických, kulturních a dalších právech, ke kterým se Československo přihlásilo už v říjnu 1968 a které u nás měly začít platit po helsinské konferenci (1975) od března 1976. Důležitým impulzem ke vzniku Charty byly i události kolem undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe, jejíž členové byli roku 1976 zadrženi a někteří z nich odsouzeni k trestu vězení za výtržnictví. Text petice kritizoval, že například práva na svobodu projevu či náboženského vyznání, na soukromí, na vzdělání, na svobodný přístup k informacím a jejich šíření a mnohá další platí v komunistické totalitě pouze na papíře.
1. ledna 1977 byl vydán dokument Charty č. 1 (do jejího rozpuštění v roce 1992 jich vyšlo k šesti stovkám) obsahující zmíněné prohlášení. Svými podpisy ho opatřilo prvních zhruba 240 signatářů. Tato vlna sbírání podpisů byla propracovanou a utajenou akcí, která nicméně StB a jejím odposlechům neunikla. 6. a 7. ledna pak text prohlášení zveřejnily západní listy Le Monde, Frankurter Allgemeine Zeitung, The Times a New York Times; v samizdatové podobě začala petice kolovat po Československu.
Navenek Chartu reprezentovala trojice mluvčích, která se každoročně obměňovala. Prvními veřejnými zástupci Charty, kteří ručili za autentičnost dokumentů vydaných jejím jménem, byli Jan Patočka, Václav Havel a Jiří Hájek. Reakce komunistického státu na sebe samozřejmě nenechala dlouho čekat. Přišly výslechy, zatýkání, očerňování „ztroskotanců a samozvanců“ a „služebníků a agentů imperialismu“ v Rudém právu, vydírání, vyhazovy z práce a ze škol, nucená emigrace či vyvlastňování majetku. Filozof Patočka se krátce po zveřejnění prohlášení stal první obětí státního teroru vůči organizátorům a signatářům Charty, zemřel po mnohahodinovém estébáckém výslechu 13. března 1977.
Mnohem viditelnějším protiúderem než tato utajovaná brutální šikana byla tzv. Anticharta (oficiálně nazvaná Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru), komunistická kampaň, která měla legitimizovat perzekuci chartistů a odradit další občany od připojení podpisu pod petici. Text Anticharty četli na shromážděních v Národním divadle Jiřina Švorcová a Karel Gott a podepsala ji celá řada známých osobností, ačkoli někteří později tvrdili, že pod nátlakem nebo omylem jako prezenční listinu.
Zacházení s chartisty vedlo na jaře 1978 k založení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který poukazoval na konkrétní případy porušování lidských práv a podobně jako Charta 77 fungoval i přes nátlak StB až do 90. let. Několik iniciativ na podporu Charty 77 vzniklo i v zahraničí. I když většina signatářů petice pocházela hlavně z Prahy (mimo centrum měli běžní občané jen mizivé možnosti se s obsahem prohlášení skutečně seznámit) a její konkrétní dopad nebyl ve své době nijak masivní, tento občanský apel spojil lidi doslova napříč společností – symbolicky vedle sebe stály podpisy akademiků i dělníků, úředníků i umělců, studentů i politických vězňů. Svůj souhlas a podporu Chartě 77 do pádu komunistického režimu odvolalo pouhých 25 z nich.
Co znamená Charta dnes? Má pro dnešek větší význam disent, nebo underground? Propašoval opravdu Jiří Gruntorád u soudu Magorovy Labutí písně francouzákem? Jaké byly estébácké domovní prohlídky? Dozvíte se v záznamu živě vysílaného rozhovoru v Odpolední session s Danou Němcovou.
Z textu Prohlášení Charty 77: CHARTA 77 je volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě. Těch práv, která člověku přiznávají oba uzákoněné mezinárodní pakty, Závěrečný akt helsinské konference, četné další mezinárodní dokumenty proti válkám, násilí a sociálnímu i duchovnímu útisku, a která souhrnně vyjadřuje Všeobecná deklarace lidských práv OSN. CHARTA 77 vyrůstá ze zázemí solidarity a přátelství lidí, kteří sdílejí starost o osud ideálů, s nimiž spojili a spojují svůj život a práci. CHARTA 77 není základnou k opoziční politické činnosti. Chce sloužit k obecnému zájmu jako mnohé podobné občanské iniciativy v různých zemích na Západ i na Východ. Nechce tedy vytyčovat vlastní program politických i společenských reforem či změn, ale vést v oblasti svého působení konstruktivní dialog s politickou a státní mocí, zejména tím, že bude upozorňovat na různé konkrétní případy porušování lidských a občanských práv, připravovat jejich dokumentaci, navrhovat řešení, předkládat různé obecnější návrhy směřující k prohlubování těchto práv a jejich záruk, působit jako prostředník v případných konfliktních situacích, které může bezpráví vyvolat, apod.
Celý text si můžete přečíst zde.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
