3D eskapismus s filmem Tron: Legacy

17. prosinec 2010

Osmadvacet let starý snímek Tron byl coby analogová vize futuristického světa videoher ve své době poměrně vizionářským dílem; dnes už působí spíš dojemně archaicky. Jeho pokračování Tron: Legacy pod vedením režiséra Josepha Kosinského je oproti tomu (přes všechnu dějovou klopotnost) velkou technologickou jízdou plnou strhujících vizuálních efektů a promyšleného designu.

Příběh Sama Flynna, - který vstupuje do digitálního světa hry TRON, v němž je dlouhodobě uvězněn její stvořitel a hrdinův otec - pod svým fantastickým zevnějškem skutečně skrývá jen vetchou dramatickou linku. Lehce statický scénář ovšem plně vykupuje kinetická síla, kterou vyzařuje kombinace vizuálních kouzel a invenčního soundtracku francouzských housových androidů Daft Punk.

Navzdory volnému 2D rozjezdu a svému poměrně chabému narativu je Tron: Legacy ohromující podívanou. Virtuální svět tu má přísně geometrický charakter a skvělé barevné řešení, odkazující k osmdesátkovým videoherním konzolím i k počátkům MTV: uhlově černá, neonově modrá, ostrůvky oranžové.

Drobnými radostmi jsou stylizace hlavních představitelů: Jeff Bridges (jehož digitálně omlazené alter ego Clu se až tak nepovedlo) tady v roli zenově smýšlejícího, o nadvládu okradeného demiurga, působí jako tak trochu angažovanější Dude Lebowski kybernetického věku. Velkooká cyber-punková bruneta Olivie Wilde předvádí sice naprosto prvoplánové pózy, ale co naplat, když je celou dobu tak nehorázně sexy. Vedle camea samotných Daft Punk (pokud jsou to pod typickými helmami skutečně oni) si zaslouží vypíchnout ještě vytříbená kreace Michaela Sheena v roli dekadenta Castora.

02213754.png

Na Kosinského digitální dobrodružství v kyberprostoru se dá nahlížet dvěma způsoby: jako na smyslově stimulující popcornovou zábavu i na elegantní výzkum dokonalosti fikčních světů. Dobré na tom je , že oba platí, aniž by se vzájemně negovaly.

Pro mě je ale Tron: Legacy především fantastickým konglomerátem obrazové a zvukové složky (smrtící souboje se světélkujícími frisbee). Hudební textury jsou tu stejně hladké, ostré a opojné jako ty vizuální - radostné divácké napětí je navíc umocněno tím, že chvílemi je v podstatě nemožné určit, která z těchto dvou složek tu má vlastně navrch.
I proto tomuhle slastně chladnému spektáklu slavnostně uděluji cenu za nejlepší únikový 3D klip k orchestrálnímu elektru vůbec.

02213755.png

Hodnocení: 70%

Spustit audio