A. Dejmková a F. Drahota: Na kole z Istanbulu až k Indickému oceánu

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03711882.jpeg

„Jsme na cyklocestování závislí,“ říkají Anna Dejmková a František Drahota. Vloni dojeli na kole z Česka do Istanbulu. Tahle cesta jim ale jenom otevřela další obzory. Dalších 5 000 km přihodili letos.

„Náš plán se dal shrnout do několika slov a čísel: 25 dní Turecko, 3 dni Gruzie, 6 dní Arménie a zbytek Írán,“ říká František. Plán se nezměnil, i když na cestu do Turecka vyrazili jen pár hodin před pokusem o puč. „V Istanbulu a v Ankaře byly na ulicích tanky. Naši rodiče z toho nebyli nadšení, ale dostávali jsme bezpečnostní SMSky a rozhodli jsme se pokračovat. Ve zbytku země nebylo nic poznat. Nikdy jsme se necítili v ohrožení.“ Denní průměr dvojice se pohybuje kolem 85 km a do pedálů šlapali každý den. Jeli podél tureckého pobřeží Černého moře i hornatým vnitrozemím, navštívili skalní město Vardzia v Gruzii, klášter Tatev v Arménii a učili se kličkovat v hustém provozu v íránském Tabrízu.

S sebou: ukulele, létající talíř. A před sebou: 5 000 km radostí

Vezli s sebou – kromě nezbytného vybavení – létající talíř a ukulele. „Ukulele je proti smutku,“ říká Anna s tím, že žádnou hudbu v přehrávačích s sebou neměli. „Létající talíř je multifunkční věc, používáme ho i jako pokličku při vaření anebo také prkénko na krájení. Zpátky jsme ho ale nedovezli. Věnovali jsme ho íránskému klukovi, kterého strašně bavil,“ usmívá se Anička. Pár místo toho obdržel porcelánový talíř, který neváhal dovézt do Česka.

03711881.jpeg

Policejní ovoce, slzy a kuchařská TV show v Íránu

Turecká pohostinnost je vedla k heslu „Rychle jedem, ať nás někdo nepozve na čaj!“, ale íránská byla ještě o mnoho urputnější. „Rozhodně jsme museli vícekrát pozvání odmítnout než přijmout, to bychom nikam nedojeli,“ tvrdí dvojice. Společně se v Esfahánu ocitli i mezi účastníky kuchařské soutěže cizineckých párů ve vaření tradičních íránských jídel. „Několikrát se nám na cestě stalo, že nás zastavili policajti. Mysleli jsme, že nám chtějí vynadat, že si jedeme někde, kde nemáme, že chtějí zkontrolovat pasy. Hádejte, co se ale stalo? Jednou jsme dostali sušenky, podruhé čaj, jindy zas plnou helmu ovoce! Jak by to vypadalo u nás, kdyby policisté potkali dva Íránce na kole?“ napsala u jedné z fotek na svém facebooku Anna. Na skutečnou kontrolu, při které policisté kontrolovali i snímky ve foťáku, došlo jen v blízkosti jaderné elektrárny.

03711879.jpeg

Anička jezdila po Íránu většinou jen v šátku, bez helmy. Na závěr cesty bylo takové vedro, že se pár u vysněného Indického oceánu, v Bandar Bushehru, ani příliš nekoupal. „Spíš jsme si povídali s hostiteli, jadernými inženýry, kteří nás pozvali k sobě domů, když na nás narazili na ulici. Když jsme se s nimi loučili, tak jsme brečeli.“