Andrew Bird vydal nové album Noble Beast
Noblesní americký písničkář a multiinstrumentalista se do sebe na novém albu pohroužil natolik, až okolní svět přestal existovat. V Birdově hudebním vesmíru se od poslední nahrávky Armchair Apocrypha nic nezměnilo, jen je snad ještě hermetičtější než obvykle.
NECHCETE ČÍST? POSLECHNĚTE SI CELOU RECENZI!
Znalci jeho písní si tu budou připadat jako v romantickém srubu, který důvěrně znají ze schůzek z minula, ale jehož vchod pomalu obrůstá trávou. A ti, kdo s Birdem ještě neměli tu čest, poznají, co je to sofistikované lyrické písničkářství pro moderní sociopaty.
Milovník vážné hudby a irských lidovek rozesel po desce všechny své emblémy: melancholické pohvizdování, houslová pizzicata a mezihry, povznášející smutné melodie, časté harmonické změny i podivné slovní hříčky v textech. Na Noble Beast se ale místy pokusil prolnout indie-rocková východiska s trochu experimentálnější "komořinou", tak typickou pro jeho rané opusy. Noty jsou tu navíc stejně důležité jako zvuk - Bird se na Nóbl bestii projevuje jako velmi schopný producent.
Unikavá struktura většiny skladeb koresponduje s mírně nanicovatým veršotepectvím (slova se tu vybírají víc podle své zvukomalebnosti než smyslu), které nicméně nijak nenarušuje křehkou emoci, jež pozvolna vytane z opakovaného poslechu. Jenže zatímco některé Birdovy kousky si člověk vždycky rád připomene (úvodní nostalgický hymnus Oh No), u nemála dalších se dostavuje pocit jízdy v uspávacím voze, v němž nás chce elegantní útěkář a solitér držet až na konečnou. Co ale chtít od ptáka víc, než aby si prozpěvoval tak, jak mu zobák narost´.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
