Anna Bolavá: Někdy to ze mě vypluje jako temná řeka

25. květen 2017
Anna Bolavá – Do tmy

Předchozí knížka Anny Bolavé, Do tmy, se nořila do dusivého světa osamělé, úzkostlivé sběratelky bylin. Léto na vesnici muselo při pohledu zvenčí působit idylicky, ale v hermeticky uzavřené komoře vypravěččiny duše se blížila apokalypsa. Bolavá za svou novelu získala po právu Magnesii Literu. Nový román Ke dnu začíná tam, kde Do tmy skončilo. Místo jedné nemocné duše studuje psychologii celého maloměsta – včetně přilehlých močálů, ve kterých leží tělo mrtvé ženy.

„Přirozeně to vyplynulo z konce předchozí knihy. Vypravěčka řekla poslední větu a příběh se rozpadl na několik kousků – a ty teď sledujeme,“ říká na úvod našeho rozhovoru Anna Bolavá. Nápad na knihu Ke dnu se v její hlavě začal rodit ke konci psaní Do tmy. Sběr bylin vystřídaly noční šichty v drůbežárně, vysypaný kamion plný slepic a mrtvola v močálech, zůstávají ale úzkosti a strachy, které hraničí s psychickou nemocí, stejně tak zůstává maloměsto – prostor, který si literatura umí vybájit, ale který umí být zákeřný a nepřátelský. „Postavy z maloměsta si možná o sobě myslí, že jsou něco víc. Není jich tolik, všichni se dobře znají, a přesto o sobě třeba neví nic. Proto vznikají nejrůznější nedorozumění. Ale maloměsto nemůžeme popsat takhle stručně, je to hlubina, do které můžete pronikat celý život,“ myslí si Anna Bolavá.

Ke dnu je sugestivní i v místech, kdy se z maloměsta zabloudí do krajiny, která je zastřená v mlze a působí až mysticky. Existují ale vůbec taková místa? „Už jenom v knížkách,“ myslí si Anna Bolavá. „Ten idylický svět, tu říčku vidím nějakým způsobem, pak ze mě ale vypluje jako temná řeka.“ A jestli je v něčem Bolavá dokonalá, je to v popisu strachu. Přesvědčí vás, že bát se člověk může i vody.

Anna Bolavá

Velkou část rozhovoru jsme s Annou řešili spisovatelské řemeslo. Jak se píše, když má člověk jen pár desítek minut denně? A nepomohl ke psaní úspěch Do tmy? „Bylo to ještě horší. Když jsem dopsala Do tmy, nastoupila jsem do práce a začala se věnovat úplně jiným věcem. Na psaní jsem zapomněla, i když jsem věděla, o čem bude Ke dnu. Všechno se to tvořilo v hlavě.“ Ke dnu psala Anna Bolavá po kouskách a myslí si, že to možná bylo lepší. „Čím méně má člověk času, tím lépe to promyslí.“ Nejvíc toho Anna promyslela v metru cestou do práce.

Poslechněte si poslední Liberaturu s prozaičkou Annou Bolavou o temné hlubině maloměsta nebo o hororové povídce z eskalátorů.

Další články autora