Anna Kareninová: Z jazyka dnešních filmů se nepoučím a to je mi líto

Anna Kareninová
Anna Kareninová
„Patřím k divákům, kteří si rádi poslechnou herce v původním znění. Na druhé straně, je určitý typ filmů, na který se dívám, když si chci odpočinout. U těch jsem ráda, když jsou dobře dabované. Ale dabovaný Fellini, to je doopravdy ochuzení. Nikoliv v dialozích, ale především ve zvukových vrstvách,“ prozrazuje věhlasná knižní a filmová překladatelka Anna Kareninová.

Pro české filmové fanoušky přeložila díla Felliniho, Godarda, Viscontiho, Antonioniho, Truffauta nebo Greenawaye. Překládá takřka 40 let. Zajímalo ji někdy, jestli je vlastně rozdíl mezi překladem pro film dabovaný a film titulkovaný? „Je a zásadní, protože u titulků záleží na tom, aby divák pohodlně přečetl titulek a vnímal jeho obsah. To znamená, že překladatel titulků promluvy zhušťuje. Ne že by je ochuzoval, ale zhušťuje vše, co zdržuje ve čtení a co divák vidí na plátně. Všechny zbytečnosti jako jazykové berličky, které slouží především herci v projevu. Ty by měl překladatel titulků důsledně vynechávat.“

Podle překladatelky jich najdeme u rychlých jazyků, jako je francouzština nebo angličtina, v původních dialozích mnohem více. Autor dialogů je ale následně proškrtává a zhušťuje. Přichází tím divák o něco cenného? „Vůbec mi to líto není, já mám ráda stručnost. Najednou zjistíte, kolik toho člověk říká zbytečně,“ říká Anna Kareninová. Poprvé na překladech pracovala už v 70. letech. Od té doby prošla zejména technologie titulků a přepisu obrovskou změnou. Nebyla to ale zdaleka jen technologie, která se na její práci změnila.

„U starších filmů, třeba ještě z osmdesátých let, jsem při překladu filmů potřebovala slovník. Teď jsou dialogy většinou tak jednoduché, nebo lépe řečeno jejich slovník je tak úzký, že můžu překládat celý film bez slovníku, a to je mi líto, protože se nepoučím.“ Čím je to způsobené? „Jazykovou vybaveností scenáristů. To se nedá nic dělat.“

Poslechněte si celý rozhovor!