Anonym: Jen řadový otrapa
Spory o autorství her Williama Shakespeara patří od 19. století mezi oblíbené akademické kratochvíle, byť hlas pochybovačů nikdy nedosáhl příliš velké váhy. Otázku proč do značné míry zodpovídá film Rolanda Emmericha Anonym.
Jedná se o dobrodružné rozpracování anti-stratfordiánské teze, která říká, že člověk se vzděláním, sociálním postavením, znalostmi a gramotností Willa Shakespeara nikdy nemohl napsat tak úctyhodný korpus dramat a poezie. Zkrátka – že největší postava světového dramatu byla jen zástěrkou pro někoho vysoce postaveného, kdo nemohl publikovat pod vlastním jménem.
A kdo že tímto geniálním nešťastníkem měl být? Inu, nikdo menší než Edward De Vere, hrabě z Oxfordu, vážený šlechtic, o jehož úzkém vztahu k tudorovské panovnické rodině (a královně Alžbětě) se dodnes tradují legendy. Na jedné z nich staví Anonym: mezi mladým hrabětem a královnou vznikne milostné pouto a z tohoto pouta vzejde nemanželské dítě. Podivín De Vere, jež vedle oidipovského komplexu trpí ještě schizofrenií, prožívá těžký život v rodině královského poradce Lorda Cecila. V ní je literatura synonymem pro herezi, navíc se tu kují čilé státnické pikle. A tak frustrace ze zapovězené lásky a ze zákazu psát vynese na světlo světa nepravděpodobnou figurku, opilce, hrubiána a negramotu Shakespeara, jenž svým jménem zaštítí grafomanství hraběte Edwarda.
Celá konstrukce je až dumasovsky košatá, prolezlá konspiracemi, úskoky a zklamanými nadějemi. Většina postav není tím, čím chce být, musí nosit masky a slovo je jediný nástroj, jak být svobodný. Nutno jedním dechem konstatovat, že celková myšlenka není vůbec marná a doslova vybízí k barvitému historickému dramatu s plášti a dýkami. Bohužel, jsou tu dvě kardinální zrady. Scénář Johna Orloffa má víc časoprostorových přechodů než Cimrmanův Němý Bobeš, ohání se suše literátskými dialogy a postrádá míru v dramatické výstavbě. Fúze alžbětinského divadla, antického dramatu a hollywoodské kostýmní konspirace se může na první pohled jevit jako výživná směsice, ale na plátně se mění v sérii krasodušných epizod, které navazují jen silou vůle. Zrada druhá: režisér Roland Emmerich možná dokáže svět levně zničit, ale ani za drahé peníze nedokáže žádný stvořit. Ve svém jediném dosavadním historickém snímku Patriot (fantasmagorickou fantasy 10000 př. n. l. ponechme shovívavě stranou) ukázal, jak moc pro něj znamená levný vlastenecký patos a důsledné respektování vztahových schémat blockbusteru. V látce, která nenabízí příliš prostoru ani jedné z těchto libůstek, působí vysloveně ztraceně a bezbarvě.
Katastrofický „notorious“ nicméně neodvádí tak mizernou práci, jak se čekalo. Především po stránce výpravy a stylizace je Anonym solidní a na rozdíl od nedávných Třech mušketýrů sem tam nabídne zajímavou kompozici a uvěřitelnou kostýmní pompu. Bohužel v ostatních ohledech je benevolentní a dává tak vyniknout kalkulům, nelogičnostem a celkové nesmyslnosti scénáře. Celý film totiž s úsměvem idiota stojí na tezi o vlastní zbytečnosti. Jsou to přece slova, co přežívá věky, nikoli autor. Proč by nás pak mělo zajímat pokleslé pouliční divadlo o královském incestu a opilecké ješitnosti několika herců?
Možná proto, že i Shakespeare (ať už to byl kdokoli) jen recykloval staré příběhy. Problém je, že svůdnost jeho her nespočívá v historických reáliích, na kterých Emmerichův film stojí, ale přesně v těch věcech, v nichž je Anonym jen podprůměrný. Není se proto co divit, že nejslavnějším dramatům podsouvají tvůrci nešikovně čistě pragmatickou a politickou dimenzi (Richard III. je napsán proto, aby vzbouřil dav proti Lordu Cecilovi atd.). Nejde ani tak o to, že jim uniká podstatná část Shakespearova dobového kouzla, ale spíš o to, že z jeho domnělého příběhu dělají neživotné a mizerně prokreslené panoptikum.
Marně se nám snaží jako vždy uhrančivý shakespearovský vypravěč Derek Jacobi vysvětlit, že to celé mohlo být jinak. Divadlo umístěné mezi jeho expozicí a závěrem je při nejlepší vůli podprůměrné. Nalezneme v něm méně smyslu a podnětnosti než v ironické anekdotě: „Shakespearovy hry nenapsal Shakespeare, nýbrž jeho současník stejného jména.“
Hodnocení: 40 %
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
