Věda je o lásce, umění i frustraci. Mladé české vědkyně pracují na nanočástících, které mění svět

Alžběta Ressnerová studovala molekulární medicínu na Humboldtově univerzitě a magisterskou práci napsala na institutu Max Delbrück Center v Berlíně. Na doktorát se přesunula do Brna na CEITEC VUT a odtud si odskočila na Fulbright Masarykovo stipendium do Kalifornie. Tady měla možnost nabrat zkušenosti v laboratoři Rosse Wilsona na Innovative Genomics Institute Kalifornské univerzity v Berkeley, který vede Jennifer Doudna. Ta byla v roce 2020 spolu s Emmanuelle Charpentier oceněna Nobelovou cenou za vyvinutí metody CRISPR/Cas9 – molekulárních genetických nůžek pro úpravu genomu.

„Máte třeba gen, který způsobuje rakovinu. My CRISPRem můžeme tento gen vyřadit z provozu. Nebo můžeme vyměnit nemocný gen za zdravý. Takhle se dají léčit genetická onemocnění, když víme, kde přesně je v genu mutace. Spoustu těchto věcí je ve fázi experimentální léčby. V listopadu 2023 ale už byla schválena ve Velké Británii a v USA léčba CRISPRem pro srpkovitou anémii. Je to úžasné, protože CRISPR na savčích buňkách byl použit poprvé v roce 2012. To je za jedenáct let nevídaný pokrok,“ líčí s nadšením Ressnerová.

Michaela Vojníková se zase věnuje léčbě rakoviny zacílením nanočástic s léčivem na konkrétní orgány a tkáně. „Vždy jsem chtěla být detektiv. Já se neptám, proč vznikla rakovina, ale snažím se ji porazit. Jsem ten hodný policajt. Dělám to pomocí teranostiky. Teranostika je kombinace terapie a diagnostiky. Jde o to, aby byla ta látka v těle monitorovatelná,“ vysvětluje Vojníková, jejíž výzkum se posunul do fáze in vivo, čili k experimentům přímo v těle organizmů. „V našem případě to je myš, která měla subkutánně indukovaný nádor rakoviny prsu. Dokázali jsme několik myší vyléčit díky našim nanočásticím,“ vysvětluje Vojníková.

Michaelu Vojníkovou taky letos čeká výjezd do Kalifornie díky Fulbrightovu stipendiu a věří, že to bude milník v její vědecké kariéře. Michaela se věnuje i popularizaci vědy v podcastu Chci vědět a na instagramovém účtu Chémia života.

Obě mladé vědkyně vyvíjejí způsob, jak dostat do nanočástic, konkrétně do lipozomu, v jednom případě cytostatika, v druhém enzym CRISPR/Cas9 i s vodící RNA. A to je momentálně jeden z nejdůležitějších úkolů pro globální vědeckou obec vůbec. Abychom totiž mohli začít používat mocný CRISPR intravenózně, potřebujeme najít buněčně specifické transportní systémy.

Čtěte také

„Jako superžena se necítím,“ říká imunoložka Veronika Niederlová

Co ale oběma mladým ženám věda přináší nebo bere? „Přede mnou je propast. Mám doktorát, a co teď? Budu se chtít dostat někam na post-doc program do zahraničí, protože cílená doprava CRISPRu se u nás nedělá. Ale mám Česko velmi ráda. Pokud se to pole jednou rozvine a zlepší se podmínky pro vědce, tak bych se velmi ráda vrátila. Člověk v tom musí mít velkou lásku, pro peníze to dělat nejde. Chápu, že lidé, kteří sní o rodině a zároveň milují vědu, se rozhodnou do té vědy nejít. Mně je třicet jedna, a kdybych se teď rozhodla mít rodinu, tak to prostě nejde,“ uzavírá Ressnerová.

Co má společného věda s uměním? A dá se v oblasti biotechnologií na nano-úrovni rozlišovat co je příroda a co technologie? Poslechněte si celou Vlnu.