Architekti, kteří nechtějí stavět, ale demolovat
„Musí pokrok vždycky znamenat víc, než máme?“ Uplynulý měsíc mohli newyorští architekti místo návrhů domů, které chtějí stavět, odevzdávat projekty, ve kterých promýšlí, co by chtěli ve městě zbourat. „Destrukce se většinou vnímá jako něco negativního, pro město ale může být stejně dobrá jako nové věci,“ říká dvojice architektů, kteří se rozhodli být advokáty demolicí.
„Bez jaké budovy, kusu infrastruktury nebo stavebního komplexu by nám ve městě bylo líp? Proč městskou krajinu kurátorujeme jen tak, že přidáváme další věci? Proč pečlivěji nevybíráme domy, které by měly zmizet?“ Všechny tyto otázky klade projekt Taking Buildings Down architektů Davida Benche a Jonathana Chesleyho. Ti před časem vyhráli výzvu nazvanou Soutěž soutěží organizovanou newyorskou neziskovkou. Architekty vybízí k promýšlení kompletně nových způsobů a formátů nakládání s městským prostorem. Dává jim tak vzácnou příležitost promýšlet celek městského prostoru. Bench a Chesley v roli vítězů soutěže minulý měsíc ponoukali architekty k tomu, co sami dělají běžně – ke snění o tom, které budovy by z města nejraději vymazali.
„Vyrůstal jsem na předměstí Houstonu. Když jsem jako malý jezdil na zadním sedadle auta a díval se z okna, představoval jsem si, že mám obrovskou baseballovou pálku, se kterou rozbíjím každou ošklivou budovu, kterou míjíme,“ říká David Bench Guardianu.
„Když máme navrhnout budovu, většina věcí už je předem daná. Tahle soutěž chce po architektovi, aby vybral budovu, získal podporu místních a od návrhu přešel i do akce,“ vysvětluje Bench. „Zatímco stavění se často vnímá jako apollinský úkol, destruovat se zdá být dionýsovským protikladem,“ dočtete se v pdf projektu Taking Buildings Down. „Naše prostředí je však výsledkem mnoha různých sil, může být dialekticky redukováno na tenze mezi tvořením a destrukcí, přidáváním položek a jejich eliminováním. V kultuře, která si cení superlativů a soustředí se na to, co je nevyšší, nejnovější nebo nejdražší, vnímáme demolice jako akt násilí, destrukce je jen sekundárním zájmem nebo nutnou ztrátou. Pokud ale lépe porozumíme cyklům, v jakých naše prostředí vzniká, musíme prozkoumávat i možnosti odstraňování budov.“
Jako příklad demolic, které městům prospěly, uvádí Bench a Chesley destrukce obrovských visutých dálnic, které se v amerických městech budovaly ve druhé polovině 20. století. V Seattlu nebo Bostonu se ulevilo nejenom lidem, odstranění dálnic prospělo i místní dopravě. Šňůry městských parků a nových vodních kanálů, které vznikají místo dálnic, si můžete prohlédnout na fotkách ze šesti světových měst.
Dalším příkladem jsou prázdné kapsy v městském prostoru vzniklé demolicemi, které se mohou rychle zaplnit městskou divočinou. Chesley připomíná, kolik podivných „nemíst“ tvořených zbytky nevyužívané infrastruktury existuje v každém městě. „Pokud by se tahle místa, která občas tvoří jen pár betonových zdí, parkoviště se dvěma auty a skládka, nahradila živými malými džunglemi, bude mít místo okamžitě skvělé využití. I kdyby ho nevyužívali lidé, pro městskou ekologii bude místo obrovsky důležité.“
V každém americkém městě se dnes k demolicím přistupuje jinak – v New Yorku se demoluje každou chvíli, aby se uprázdnily pozemky pro nový development. V Detroitu se demolují léta prázdné domy, ve kterých by se stále dalo bydlet, z města však stále odchází víc obyvatel, než do něj přichází. Každé město má svůj demoliční rytmus, nikde se však nehledí na plánovitou demolici. V záznamu debaty o projektu Taking Buildings Down v newyorském Storefront for Art and Architecture zmiňuje úvodní řečnice veřejnou diskusi, jejíž součástí se stala na Ukrajině. Tématem je v zemi mnoha monumentálních pomníků otázka, zda vybízet veřejnost a architekty k selekci budov či soch vzniklých za minulého režimu, které by měly být zdemolovány „v rámci demokratizace“.
V České republice naopak v poslední době vznikají iniciativy, které se snaží upozornit na hodnotu architektury vzniklé za minulého režimu, například umění ve veřejném prostoru. Příkladem architektonicky cenné budovy, kterou jsme si zbourali bez ohledu na její kvality, může být liberecký obchodní dům Ještěd. Průběžně k zemi padá mnoho starých průmyslových objektů.
Podle Chesleyho a Benche musíme nejprve demolice chápat. Rozumět tomu, že destrukce je svým způsobem tvorba. Pokud chceme tvořit dobrá města, musíme se budov umět zbavovat. Ovšem jen těch správných.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
