Atlas mraků: (děravá) síť věčnosti

Román Davida Mitchella Atlas mraků nejlépe vystihuje popis stejnojmenné symfonické skladby, kterou jedna z jeho postav komponuje: „Sextet pro překrývající se sólisty (…) každý s vlastním jazykem tóniny, rozsahu a barvy. V první řadě každé sólo přerušuje sólo následující, ve druhé každé přerušené sólo zase postupně pokračuje.“ Šest příběhů rozptýlených v čase a prostoru, šest příběhů vyznačených růzností pohledu, stylu i vypravěčského média. Šest příběhů, které jsou sesíťovány opakujícími se motivy i ústředními tématy: manipulací, dominancí, kolonialismem, svobodou, vzpourou, obětí.

Fascinující pouť od strastiplné plavby amerického notáře v první polovině 19. století až k postapokalyptickému pohanskému světu ve vzdálené budoucnosti se filmovému uchopení vzpírá už jen tím, jak mocně sází na perspektivu a proměnlivý tón převládajícího ich-formového vypravěče. Atlas mraků je mistrně instrumentovaný sextet, který se navzdory zásadním tématům vyhýbá patosu, velikášství a prefabrikovaným pravdám, přičemž velké dějinné posuny civilizace vnímá pitoreskně pokřivenou optikou jedince nikoli jako kauzalitu akce a nevyhnutelné reakce, ale jako jedinečnost prožitku, tvořivé hledání a doceňování svobody.

Filmová verze Atlasu mraků oproti rafinované matrjošce románu, která klade důraz na čtenářovu vnímavost a paměť, přichází se síťovým vyprávěním (úvod sice prezentuje příběhy chronologicky, ale zbytek filmu mezi nimi „přepíná“). Jednotlivé knižní segmenty jsou upraveny tak, aby byly symetrické a vyhovovaly ústřední tezi snímku: „Naše životy nám nepatří. Jsme svázáni s druhými. Minulými i budoucími. A z každého zločinu, každé laskavosti se rodí naše budoucnost.“

z filmu Atlas mraků|foto: Oficiální Facebook Atlasu mraků

Pokud knihu vyznačuje epochální bloudění „virtuální historií“ a neustálé pochybnosti o spolehlivosti toho, co zrovna čteme, filmová interpretace sází na osudový řetězec reinkarnace, věčného opakování a nesmrtelné lásky. Je to jako křížovka, kterou snaživý penzista vyluštil za vás a následně vás zatvrzele oblažuje čítankovými karmickými moudry z tajenky.

I když se výtvoru netradičního režisérského tria složeného ze sourozenců Wachowských a Toma Tykwera nedá upřít obratnost, s níž tančí mezi šesti liniemi vyprávění, výsledek nelze ohodnotit jinak než jako banalizující, velkohubou a didaktickou podívanou. Filmový Atlas mraků zcela postrádá závratnou svobodu čtení a nahrazuje ji předvídatelnými asociacemi a paralelismy, které suverénní knižní příběhy redukují na „hollywoodizované“ vzorce se spoustou velkých slov a předvídatelných katarzí. Ztrácí se tak nejisté chvění, kterého kniha dosahuje jak stylovým a žánrovým rozptylem vyprávějících hlasů, tak zprostředkovanou povahou jejich časoprostorového pouta.

David Mitchell – Atlas mraků |foto: BB art

Jistě se lze radovat z toho, že vysokorozpočtová podívaná udrží pohromadě koloniální drama, bohémský melodram, retro thriller, penzistickou útěkářskou komedii, korporátní dystopii a postapokalyptické sci-fi. Pokud však odhlédneme od žánrového rejstříku a zaměříme se na obsah, dojdeme nutně k závěru, že linie neobstojí samostatně, dokonce ani jejich vzájemné ovlivňování není příliš nápadité a vzrušující. Vrstevnatost knihy přepouští místo prefabrikovaným schématům – z bonvivánských manipulátorů se stávají uvzdychané oběti, z rafinovaných výjevů totalitního konzumerismu vyvanutý revoluční romantismus, z vyprávění, která znepokojivě zanikají v nejistotě, úhledná newageová ulita věčného návratu. Místo Atlasu mraků tak listujeme spíše Atlasem braků.

Věrně se tvůrčí přístup filmu odráží v castingu. Obsazení klíčových rolí opakujícími se hereckými tvářemi vytváří dojem osudové provázanosti a nekonečné smyčky hříchu/revolty, která se každým činem částečně posouvá až ke konečnému odpuštění. Viditelné masky aktérů pak zase potvrzují, že si je režijní trio vědomo umělosti svého výtvoru a hrdě se k němu hlásí. Těžko ale soudit, zda stupňující se bezradnost a křečovitá macha hvězdy Atlasu Toma Hankse představují postmoderní výsměch konstruovanosti historie / lidské identity, nebo prostě jen další symptom bombastické podívané, která se marně snaží zbavit tónu zkostnatělého kolonizátora, poučujícího divácké stádečko květnatě o nekonečnu, dobru a zlu.

Odvolávat se na to, že Wachowští s Tykwerem si svůdnou past „až příliš umělého celku“ zjevně uvědomují, je při vědomí komplexnosti románové předlohy ubohé alibi. Andy a Lana už nesporně předvedli podnětnější, byť skromnější formální krasojízdy, Tom zase trojici láska, gender a manipulace dokázal podat vybraněji než jako orloj klišovitého sentimentu. Když si z filmu odmyslím jeho okázalou ambicióznost a zaměřím se výhradně na poselství, musím si nespokojeně odfrknout s jiným knižním hrdinou, nakladatelem Timothym Cavendishem: „Trochu moc hipísovsko – zčazeně – newageovské.“

z filmu Atlas mraků|foto: EEAP Film Distribuce

Hodnocení filmu: 60%
Hodnocení knihy: 90%

Atlas mraků (Cloud Atlas)
Andy & Lana Wachowski, Tom Tykwer, Německo/USA/Hongkong/Singapur, 2012, 172 minut

David Mitchell – Atlas mraků
Překlad: Jana Housarová. Praha: Mladá fronta, 2012, 504 stran