Až do města Aš a ani o chlup dál
O tom, proč se v současné domácí kinematografii tak zoufale nedaří aktuálním sociálním tématům, by se dala vést nekonečná debata.
Faktem je, že když se v kinech loni objevila Jiráského Poupata, mnozí na ně koukali jako na zjevení – tak konečně film o skličující společenské realitě, konečně pokus vystihnout tíživost chudoby a života na okraji. Samozřejmě, jsou tu filmy Bohdana Slámy, ale on se mezi outsidery pohybuje spíš jako básník-intelektuál než jako strohý analytik.
Debut slovenské režisérky Ivety Grófové Až do města Aš nutno ocenit už proto, že k tématu vyloučených a sociálně slabých přistupuje s přiznanou inspirací komisním a neúprosně věcným tónem rakouského enfant terrible Ulricha Seidla. Našla si silné téma – mladé cizinky lavírující v pohraniční mezi nádeničinou a prostitucí, vybrala typově vhodné neherečky, přičemž podobu filmu uzpůsobila jejich osudům. V autentickém prostředí ašských textilek, oplzlých klubů a omšelých ulic pak dokumentárním způsobem zaznamenala momentky ze života hrdinek, které přicházejí za výdělkem a končí v kolotoči santusáckých večírků, nadržených německých turistů a marných snah posunout se dál.
Hlavní hrdinka Dorotka se čerstvě po maturitě vydá z romské osady v Bardejově do českého příhraničí vydělat nějakou tu korunu a začít samostatný život. Režisérka sleduje v zásadě dvě hlavní tematické linie – sociální a intimní. Ta první nás zavede do ašských „manufaktur“, mezi prostořeké babky, do textilního babylonu, kde se mísí národy, jazyky i osudy. Kamera dokumentaristicky sleduje z povzdálí, dialogy jsou jakoby nahodile odposlechnuté, nečesané, nemyté a plné prostonárodní filozofie. I v prostředí barů, mezi vilnými turisty a bezzubými notoriky, se Grófové film pohybuje s pozorovatelskou uměřeností, která není pro tuzemskou tvorbu ani zdaleka samozřejmá.
V intimním životě hrdinek ale naráží Až do města Aš na limity. Práce s postavami nepatří k nejobratnějším, charaktery, motivace a vnitřní pochody se poněkud rozmlžují v neustálých přesunech, milostných experimentech a nezdařených pitkách. Snaha symbolizovat Dorotčinu zraňovanou intimitu pohyblivými malůvkami z dívčího deníčku je nepřesvědčivá a tluče se se snahou o otevřenost a úspornost. I práce s neherci občas selže, když z některých figur vyzařuje prkenná snaha „nehrát a být sám sebou“. Na druhou stranu potěší způsob, jakým film dokáže nacházet jemné lyrické momenty v jinak velmi přízemních situacích.
Režisérka se zkrátka v nepříjemném sociálním prostředí Aše učí skloubit dokumentární odstup se snahou vyprávět niterný příběh o těžkém zrání a ztrátě nevinnosti. Nedaří se jí to tak dobře jako Srbce Maje Miloś, jejíž Klip dokázal propojit v tématu dívčího frustrovaného zrání pozorovatelství a intimitu mnohem drsněji a přesvědčivěji. Přesto se neradostný, blátivý a mlhavý výlet Až do města Aš vyplatí podstoupit. Už jen pro tu zatvrzelost, s jakou Grófová neuhýbá světu, který mnohým z nás bude připomínat zlý sen z privatizačních časů.
Hodnocení: 65 %
Až do města Aš
Iveta Grófová, Slovensko/Česko, 2012, 84 minut
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
