Až na krev barbarství

NECHCETE ČÍST? POSLECHNĚTE SI CELOU RECENZI!

Základ Krvavého poledníku tvoří skutečný příběh desperátské bandy Johna Joela Glantona, která v polovině 19. století vykoupala americko-mexické pomezí v krvi a válečném běsu. Historické reálie však nejsou prvořadé, vytvářejí působivý podklad pro metaforický obraz neměnného barbarství v kořenech lidské existence. Pro román, který právem náleží mezi nejvýraznější díla moderní literatury.

Krvavý poledník pracuje s autorovým emblematický motivem cesty nedospělého chlapce skrze bohem i lidmi zapomenutou pustinu, v níž se odráží i utváří charakter poutníků. Pokud ale např. autorova slavná hraniční trilogie pojímá cestu jako iniciaci chlapecké duše do krutého světa dospělých, hrdina Krvavého poledníku na cestě svou duši prohrává v nevyřčené hře s ďáblem. Jako benjamínek Glantonovy bandy se kluk vydává na kruté tažení za vůní krve a leskem zlata, účastní se plenění indiánských vesnic, přihlíží znásilňování, a dalším nevýslovným krutostem. Po spirále brutality sestupuje on a jeho kumpáni až na samu nejzazší mez lidství, za níž válka a násilí představují jedinou hodnotu, jediný pevný duchovní řád. McCarthy postavy pojímá jako odvěkou součást vyprahlé krajiny, jejich uvozovkami neohraničené promluvy se ztrácejí v proudu vyprávění. Záhy tak duše postav a duše prostoru splývají v nedílný celek - pustý, bezútěšný, krutě netečný a démonický. Pustina americko-mexického pomezí tematizuje tenkou slupku mezi člověkem a pekelnými běsy, mezi normálností a šílenstvím.

Z doposud přeložených McCartyho románů přináší Krvavý poledník nejvýraznější jazykovou stylizaci. Suchý a věcný popis drastických příkoří kontrastuje s až barokně zdobným jazykem pasáží, které pracují se složitými metaforami a archaickým slovníkem. Záměrná knižnost a komplikovaná obraznost dodává bezedné krutosti ráz obřadu, v němž se hrdinové skrze krveprolití snaží nalézt jednotu bytí. McCarthy spojuje metafyzická témata věčnosti a osudové předurčenosti se surovou poezií koltů a sedel. Autorova záliba ve westernu však ustupuje do pozadí, za všemi činy a promluvami číhá spíše ďábelský svod než romantika divokého západu.

Vrcholným momentem Krvavého poledníku je bezesporu postava soudce Holdena, jedné z nejvýraznějších inkarnací zla ve světové literatuře. Osvícenec, blázen i sadistický Mefisto, který svévolně prostředkuje mezi člověkem a vyšším řádem, odráží aroganci lidského intelektu. Hodnotu světa měří pouze skrze možnosti vlastního poznání: "Vše, co z veškerenstva existuje bez mého vědomí, existuje bez mého souhlasu." Soudce je postavou vnímající a hodnotící, na rozdíl od většiny ostatních desperátů, kteří pouze mechanicky naplňují svůj osud. Figuruje jako mluvící svědomí bandy i jako démonický svůdce, jemuž všichni nevědomky upisují své duše. Ve fatální hře zastupuje osud, smrt i ďábla.

Tolik skloňovaný motiv násilí v Krvavém poledníku není bezdůvodný ani nepochopitelný. McCarthy ho pojímá jako odvěkou a nedílnou součást bytí. Spojnici mezi pravěkem a modernitou, nejvyšší kartu lidské existence. Pocity hnusu a pohoršení nepramení ze samoúčelnosti, ale z toho, že autor nahlíží hluboko do duše moderní civilizace. Drastičnost jeho knihy tkví v tom, že brutalitu pojímá zároveň s estetickou vytříbeností i nechutným naturalismem. Zrcadlí nechtěnou lidskou fascinaci krví a utrpením, boří po léta pracně budovanou a porušovanou hranici mezi racionálním člověkem a animálním barbarem.

I když před obrazy bezhlavých a rozpáraných torz štítivě přivíráme oči jako před nepřípustným překročením hranic normálnosti, dějiny mimoděk dávají za pravdu soudci: "Válka je nejvyšší hrou, poněvadž válka vposledku vnucuje jednotu bytí. Válka je bůh."
Ať chceme, nebo ne, všichni občas mimoděk vyrážíme drancovat s Glantonovou bandou a ztrácíme svojí duši.