"Běda domu tomuto!"

NECHCETE ČÍST? POSLECHNĚTE SI CELOU RECENZI!

Ono teritoriální vymezení může poněkud klamat. Den opričníka je bezesporu nositelem ruského ducha - tématem, zpracováním i dílčími motivy. Časový rámec jednoho pracovního dne umožňuje šaramantnímu vypravěči Pařezovi, aby čtenáře obeznámil se životem ruské autoritářské monarchie v roce 2027. Matičku Rus řídí rukou pevnou neomylný Gosudar. Vysoká zeď obemyká tento ostrov religiozity a tradice, o níž dbá především opričnina - sbor vyvolených, kteří udržují čistotu "slova a díla". Rituálně (až homoeroticky) pospolité bratrstvo podléhá vůli panovníka a nemilosrdně vykonává jeho verdikty.

Pařez jako jeden z nejvyšších příslušníků opričniny otevírá svou podivuhodně prostou mysl služebníka. Absolutní oddanost panovníkovi je jeho životním krédem. Na okolní svět hledí očima loveckého psa, pro nějž je slovo pána svátostí. V jeho narativním stylu kontrastuje vznosný a květnatý jazyk ruského folklóru, především Bylin, s hrubě přízemní tematikou rabování, znásilňování, korupce i papalášských radovánek. Nesmírně citlivý překlad Libora Dvořáka uchvátí podmanivým rytmem, nápaditými metaforami i dovednou prací s novotvary.

Vladimir Sorokin|foto: Wikimedia Commons

Střet patetizující řeči mýtu s otřesnou skutečností přináší působivý a zároveň ironizující efekt. Sorokin absurditu myšlenkové i skutkové totality přistihuje přímo při činu, právě, když se hanebnost snaží vyzvednout na úroveň nutnosti, danosti a čiré krásy. Otrocké poetizování mocenské zvůle demaskuje i typický rys všech totalit - dvojí tvář totožných jevů. Zatímco korupce, narkomanie a perverznost patří mezi tvrdě potírané neřesti, v podání příslušníků opričniny je legitimována nutností a prospěšností. Pouhé slovo dokáže měnit polaritu věcí. Autorita Gosudara a Boha rámuje Pařezovo vyprávění jako biblické "amen". Refrénově znějící zvolání "A zaplať Pán Bůh" završuje výjevy banální i scény neobyčejně drastické a zcela popírající tolik zmiňovanou cudnost obrozeného ruského národa.

Jak jsem zmínil výše - omezovat platnost brilantní satiry Vladimira Sorokina hranicemi Ruska, je minimálně sporné. Ač autor pracuje s reáliemi ruských dějin, struktura monoliticky semknuté společnosti zachycuje podstatu všech autoritativních režimů. V autorově podání je dusající bota moci obšitá zdobnými ornamenty a má hebký beránčí kožíšek. Den opričníka vynáší na povrch stereotypy čistě ruské (carská autorita, mužická zbožnost, stalinská postava otce-šéfa opričniny), ale i stereotypy obecně platné pro celý post-sovětský blok. Především onen nostalgický závan světa prostého a veskrze čitelného, pocit jistoty z přítomnosti velkého loutkáře. Humor slouží Sorokinovi jako skalpel, s nímž se zanořuje do Pařezova jurodivého básnění a odhaluje věci v jejich pravé a trvalé podobě. A zaplať Pán Bůh!

"To byla dobrá myšlenka Gosudarova otce, dnes již zesnulého Nikolaje Platonoviče, že zlikvidoval všechny ty supermarkety cizozemské a nahradil je ruskými Lidovými stánky. A v každém tom stánku aby měli ode všeho po dvou druzích zboží a lid si tak vybrat mohl. To je moudré a podstatou svou hluboké. Protože náš lid bohonosný má mít možnost vybrat si z dvojího, a ne třeba z trojího či třeba z třiatřicetiterého. Když si lid vybírá z dvojího, usidluje se v něm vnitřní klid, jistotou zítřka je prodchnut, zbytečného hemžení se vyvaruje a tudíž je uspokojen. A s takovým uspokojeným lidem se pak dají konat velké věci." (s. 84-85)

Vladimir Sorokin: Den opričníka.
Přeložil: Libor Dvořák. Praha Příbram : Pistorius & Olšanská, 2009.