Berlínské zatrubnění 2: Oheň na moři, oheň v srdci

03568942.jpeg

Příčiny migrace a celosvětová uprchlická krize patří k dominantním tématům letošního 66. ročníku berlínského festivalu a dnešní ráno toho bylo důkazem – italský dokument Fuocoammare (Oheň na moři) vyvolal během své projekce v Paláci široké spektrum emocí, od hlubokého pohnutí až po nasupené výkřiky o sociální pornografii. Dnešní blog ale patří jinému snímku: prvnímu arabskému filmu v berlínské hlavní soutěži po dlouhých dvaceti letech, nenápadnému tuniskému debutu jménem Hedi, který hovoří o vzplanutích a potenciálně „hořlavých“ tématech sice neokázale, ale s překvapivou vnitřní silou.

Introvertní mladík (výtečný Majd Mastoura) se za pár dní žení s půvabnou nevěstou, jež mu byla na základě rodinné domluvy přidělena. Trpí pod diktátem citově manipulativní, hyperprotektivní matky, která svůj obdiv a mateřskou pýchu směřuje především k jeho bratrovi žijícímu ve Francii. Jeho jediným kreativním a emocionálním ventilem jsou černobílé komiksové kresby prozrazující vysokou senzitivitu a touhu po osvobození. Odvahu postavit se rodinným očekáváním a konvencím tak Hedi zvolna nachází až v nejobtížnější možné chvíli – těsně před svatbou, díky náhodnému setkání se svobodomyslnou tanečnicí Rym, jejíž bezprostřední chování je opakem strojenosti a afektu jeho domova.

Čtěte také

03569109.jpeg

To, co může na papíře působit jako banální šestáková historka, Ben Attia s naprostou nenuceností a suverenitou proměnil ve strhující a komplexní milostné drama s důvtipným společenským přesahem. Chytře napsaný, od sentimentu zcela oproštěný snímek, který dokáže v detailech a náznacích prozradit o porevolučním Tunisku více než mnohé politické komentáře, navíc disponuje mimořádně vyspělou formou. Důsledně realistický, až naturalistický tón díla je zřetelným odrazem rukopisu koproducentů filmu – slavných bratrů Dardennových – Attia nicméně v jejich rigidním konceptu nachází stopy múzičnosti (skvělé zacházení s minimalistickou hudbou v obraze i mimo něj) a místo pouhého kopírování jejich kinetických záběrů efektivně střídá intimně pojaté detaily s širokoúhlými záběry významotvorných lokací.

Vylidněné hotely, jež jsou dědictvím nedávných teroristických útoků v dané oblasti, neutěšený stav ekonomiky projevující se mj. ostentativním nezájmem o Hediho prodejní aktivity, automobil jako předmět neúspěšného byznysu i tajných odcizených schůzek, kletba mamánkovství spojená s přirozenou potřebou se vzepřít, katalyzátor ve formě tradičních afrických rytmů v kontrastu k obludnému hotelovému muzaku pro pobavení turistů – všechny tyto motivy přispívají k přesvědčivému obrazu společnosti rozkročené mezi tradicí a modernitou, kde už rodina ani náboženství nemají nutně hlavní, nebo dokonce poslední slovo.

03568941.jpeg

Hedi je zatím největším překvapením berlínské soutěže: je to film pevně ukotvený v arabském kontextu a přitom postavený na zcela univerzálním příběhu člověka zmítajícího se mezi povinností a touhou. Nenásilné, hluboce emotivní prolnutí emancipační love story se sociopolitickou alegorií pak činí z Ben Attiova suverénního debutu jasného kandidáta na některou z důležitých cen.