Berlínské zatrubnění 7: Jak vám bručí Medvědi?

03574295.jpeg

Je to za námi. Medvědi už spokojeně dřímají v policích oceněných filmařů, do berlínských kinosálů se vrací vděčné publikum, zatímco banda festivalových kverulantů ze všech stran glóbu rozebírá rozhodnutí porot. A my samozřejmě nejsme výjimkou. Takže, ještě než uložíme trubky ke spánku, poslední rána o tom, jak to celé dopadlo.

Jsou rozhodnutí, s nimiž se nepolemizuje. Letos do téhle kolonky patřil de facto už od traileru vítěz hlavní ceny, Zlatého medvěda, Fire At Sea Gianfranca Rosiho. Pokud byste vymýšleli tzv. modelový berlínský film, který naprosto ústrojně propojuje politicko-společenský statement a vysoké umělecké kvality, vyšel by vám tento dokument o životě na ostrově Lampedusa v čase uprchlické krize. Zlatý medvěd mu patřil od druhého dne festivalu a pouze se čekalo, zda ze zálohy nevyskočí jiný podobně univerzální snímek. Nevyskočil.

Čtěte také

Tedy, jeden se vynořil již den před Fire At Sea. Určitě ne tak výrazný na první pohled a apelativní, přesto pozoruhodný natolik, aby získal cenu za nejlepší debut a Stříbrného medvěda za mužský herecký výkon (Majd Mastoura). Hedi je prvotina, na jaké festivaly čekají. Suverénní, podpořený filmařskou legendou (v tomto případě legendami, bratry Dardennovými), zároveň kráčející vlastní cestou. A milostné drama Mohameda Ben Attiy je přesně takovým typem filmu, který udivuje precizní realizací i nonšalantním spojením komornosti a společenské výpovědi o současném Tunisu.

03569190.png

Do kategorie „až příliš jasný vítěz ceny“ spadal osmihodinový filipínský epos Lullaby To The Sorrowful Mystery, jehož projekce byla dle několika přeživších směsicí bolesti, zmatenosti, spánku a euforie. Závěrečné výkřiky bravo mohly platit stejně tak filmu jako publiku, které černobílý, v akademickém ořezu natočený, navíc významově krajně neproniknutelný snímek vysedělo až do konce. Cena Alfreda Bauera je určena tvůrcům, kteří otevírají nové perspektivy. A Lav Diaz mimo jiné zbořil iluzi, že tříhodinový film je příliš dlouhý. Jak žertem konstatoval ředitel Berlinale Dieter Kosslick, od příštího roku bude takových klád více. Jen aby je pak měl kdo posuzovat.

Neutrální nádech má udělení ceny pro nejlepší herečku Dánce Trine Dyrholm. V rozpadlé a neukázněné Komuně Thomase Vinterberga její soustředěné herectví ve vedlejší roli jistě vládne, ale otázka je, zda pozoruhodnější výkony přeci jen nepředvedly protagonistky, na nichž stojí filmy 24 Weeks (Julia Jentsch) a Things To Come (Isabelle Huppert).

Což přehazuje výhybku ke kategorii rozpaky. Upřednostnění divácky vstřícného, ale režijně velmi konvenčního a malátného Things To Come Mii Hansen-Løve před výrazným polským (retro)dramatem United States Of Love (Stříbrný medvěd za scénář) či energickým návratem klasika Andrého Téchiného Being 17 budí údiv. Bylo celkem zřejmé, že Things To Come jako příjemný a smířlivý „ženský“ film ocenění získá, ale otázka je, zda si nemohl s drsnějším a výraznějším polským kolegou prohodit Medvědy. Ale co už.

03570272.jpeg

Čtěte také

Ten největší otazník doprovázený třemi vykřičníky si ovšem schovala porota pod vedením Meryl Streep na druhou nejvyšší metu, Velkou cenu poroty. Ocenění balkánské metafory Death in Sarajevo Danise Tanoviće může na jednu stranu evokovat časy, kdy filmy z bývalé Jugoslávie platily za pevnou měnu, ale skutečně pouze svým půdorysem „satiry o současné Evropě natočené v jednotě místa a času“. Tanović sklízel přinejlepším rozpačité reakce – a zaslouženě. Jeho nevyrovnaná směsice disputace o dějinách Balkánu a živé lidské komedie nakonec nefunguje přesvědčivě ani jako hloubavá společenská sonda, ani jako civilní příběh. Rozhodnutí tak vyznívá jako tradičně rozpačité gesto diktované festivalovou politikou: ocenění průměrného snímku jen proto, že se otevřeně vyjadřuje k aktuálním věcem. Můžeme tomu říkat třeba Syndrom Dheepan.

Jaké štěstí, že držitel Zlatého medvěda se téhle klasické pasti letos obloukem vyhnul. Můžeme tudíž zakopat své válečné trubky a začít oprašovat plážové klobouky. Na viděnou a slyšenou z Azurového pobřeží!