„Beyoncé jsem předběhla o čtyřicet let,“ říká Marta Kubišová

Zpěvačka, jejíž světově rozvíjející se kariéru přerušil vpád vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, ostatně o náhodě mluví často. Náhodou se seznámila s Václavem Havlem, jaksi mimochodem a se samozřejmostí podepsala Chartu 77 a o něco později se přičiněním jiných stala její mluvčí. Ať už se objevila uprostřed levicových studentských bouří v Paříži v létě 1968 nebo na konci osmdesátých let v kanceláři podniku Výstavby sídlišť, vždy vyčnívala – a to i přesto, že byla často sebekritická a pochybovala o sobě. Jaký má pocit z vývoje po roce 1989? Jak vzpomíná na The Plastic People Of The Universe a co je pravdy na tom, že měla být jejich zpěvačkou? V čem předběhla Beyoncé? O tom všem jsme mluvili ve studiu Radia Wave.

Vaše aktuální album se jmenuje Soul a najdeme na něm třeba i coververze černošských zpěváků z šedesátých let, jako jsou Curtis Mayfield nebo Isaac Hayes. Jak vás to napadlo? Věděla jste o těch hudebnících už na začátku vaší kariéry v šedesátých letech?
Teď na konci mého profesního života jsme si s Petrem Maláskem řekli, že bychom měli nahrát ty věci, na které během mé první a ani druhé kariéry nedošlo. Tak jsme to shrnuli a vybrali i něco novějšího, třeba Cher a skladbu A to mě trápí. Není dobré, abych se zrovna já stylizovala do těch nejnovějších proudů muziky, takže jsem zůstala v tom svém. Tahle deska shrnuje, jak vnímám tyhle písničky já a jak vnímám hudbu.

Když jsme u těch nejnovějších hudebních proudů, někde jsem četl, že se vám líbí i Beyoncé.
Ta taky, ale hlavně Aretha Franklin, která bohužel taky oznámila konec kariéry. Dobrá je i Shakira a tyhlety mladé slečny, ale co ony dělají u toho zpívání, to já už si vůbec neumím představit. I když během mé první kariéry s Vaškem (Neckářem) a Helenou (Vondráčkovou) nás Luboš Ogoun taky dost choreografoval a hodně nás dřel.

Marta Kubišová a Jiří Špičák|foto:Barbora Linková,Český rozhlas

Napadla mě taková možná trochu překvapivá spojitost, Beyoncé totiž svoji poslední desku Lemonade doprovodila dlouhým hodinovým filmem. Vy jste něco podobného udělala s režisérem Janem Němcem v televizním recitálu.
Ovšem o čtyřicet let dřív.

Překvapilo mě, jak moc to byl tehdy progresivní žánr. Je to něco, co jste si tenkrát uvědomovali?
My jsme vůbec netušili, že se někdy něco podobného bude dělat. To byl nápad Jana Němce, který se mnou napřed udělal ten film Mučedníci lásky, posléze Náhrdelník melancholie. Televizní film Proudy lásku odnesou jsme dělali v roce 1969.

Spousta lidí si až dnes uvědomuje, jak důležité je propojovat hudbu s obrazem.
Důležité je vymyslet příběh. A to ještě měl Náhrdelník melancholie trochu hlubší příběh než třeba ty Proudy. Ty byly postavené hlavně na prostředí.

My jsme se teď oklikou dostali do šedesátých let. Musím říct, že jsem měl vždycky strašně rád Golden Kids. Pořád mi to připadá jako kapela, která byla dokonale poskládaná a za jiných okolností mohla být stejně slavná jako třeba ABBA. Nechci, aby to znělo hanlivě, ale Golden Kids by se právě kvůli tomu dokonalému složení daly označit za „umělou“ skupinu. Přemýšleli jste o tom, kdo z vás bude hrát jakou roli?
My jsme u toho ani nebyli, to byl především projekt Bohuslava Ondráčka, Pepíka Vobruby a pana Karla Krautgartnera, ale ten na podzim 1968 odjel, takže ani nevím, do jaké míry na tom projektu participoval on. Důležitý pro Golden Kids byl i Jaromír Vašta, režisér seriálu Píseň pro Rudolfa III. a tak dále. Tihle to prostě vymysleli.

Uvědomovali jste si tehdy, že máte našlápnuto do Evropy? Cítili jste, že tahle kapela může být opravdu obrovská?
Já jsem si to teda moc neuvědomovala, protože mimo to jsem měla ještě dvě nabídky sólo, do Ameriky a do Francie. Když jsme v roce 1968 hostovali v pařížské Olympii s Golden Kids pod Brunem Coquatrixem, tak mi právě on dal nabídku. Jenže ve Francii zrovna v téhle době vypukly studentské bouře, takže já jsem mu řekla, že se vrátím, ale až ty bouře skončí, až se ti mladí lidé, ke kterým se později přidali i dospělí, uklidní. Tenkrát čtrnáct dní nelétala letadla, takže jsme tam zůstali déle. Ten druhý projekt jsme měli domluvený přes Ackera Bilka. Jeho bratr David tady jednal s Pragokoncertem o tom, jestli by mě uvolnili, ale to nevypadalo dobře, protože za mě chtěli hrozně velké peníze.

Jak se pařížské publikum tvářilo na Golden Kids?
Tam jsme byli úplné hvězdy! Nemuselo to být ani na jevišti, kamkoliv jsme přišli, tam Bruno Coquatrix prohlásil – tak tohle jsou mí českoslovenští přátelé - a měli jsme aplaus na otevřené scéně. To bylo hrozně milé, jak to Pražské jaro Evropou mávalo.

Jak na tu dobu vzpomínáte? Co jste od toho všeho očekávali?
Já mluvím za sebe, nemluvím za Helenu a za Vaška, já jsem se jenom nechávala nést pěnou dní. Bylo to strašně dobré, člověk nemusel nic promýšlet. Nikdo samozřejmě nečekal, že sem přijdou Rusové, to bylo jediné, co jsme nečekali. Ale jinak se dalo čekat cokoliv.

Kdy jste si uvědomila, že vstup vojsk Varšavské smlouvy může negativně ovlivnit vaši kariéru?
To jsem si uvědomila až po vyhlášení normalizace v dubnu 1969. Sledovala jsem projev pana doktora Husáka přímo v televizi a říkala jsem si – tak a spadla klec.

Jakou roli v tom hrála legendární píseň Modlitba pro Martu, mohl to být spouštěč konce vaší kariéry?
To ne, tu jsem zpívala dávno předtím, v létě 1968, když po Vinohradské jezdily tanky. Natočila jsem ji na Petynce, pak jsem ji nosila v kapsičce na pásce, a když byla příležitost vysílat, třeba když televize vysílala dvě hodiny, tak jsme to nasadili. Kdekoliv jsem se pak ocitla, tak mi lidé říkali, jak je to hezká písnička. Ona měla teprve v říjnu nastoupit do seriálu Píseň pro Rudolfa III., konkrétně do dílu Hrabě monte Christo. Takže byla vytažená Jindrovi Brabcovi a Petrovi Radovi ze šuplíku.

Často zmiňujete, že zpívání vám tolik nechybělo a nebylo pro vás tak důležité. Jaký je vlastně váš vztah ke zpěvu?
Samozřejmě že člověk, když už se do něčeho pustí, se snaží to odvést se ctí a co nejlépe. Já jsem byla až moc sebekritická a když se mi stala nějaká maličkost, kterou třeba publikum ani nezaznamenalo, tak jsem se tím trápila, než jsem usnula, a když jsem se probudila, tak jsem si to zase přezpěvovala, co jsem to tam udělala za hrůzu. To mám dodneška, říkám si, panebože, jela jsem celé odpoledne v klimatizovaném autě, tak teď začnu kašlat. Už mě opravdu nebaví hlídat ten krk. Tehdy mě to taky nebavilo, neměla jsem sice žádné hlasové potíže, ale pořád musíte být ve střehu, jestli něco nezvoráte. Doufám, že už mě to v těch pětasedmdesáti konečně pustí.

Takže jste nikdy neměla romantický pocit umělce, který si myslí, že zpěv je to, k čemu je předurčen, a musí to dělat celý život, protože je to jeho povinnost a poslání?
Ne, u mě to byla vysloveně nouze, která naučila Dalibora housti.

Přesuneme se teď do sedmdesátých let. Jak jste se vůbec seznámila s lidmi kolem Václava Havla, se skupinou, která se později stala Chartou 77?
S Václavem Havlem a s Olgou Havlovou jsem se seznámila na přání Václava Havla, když jsem tehdy s Janem Němcem dorazila na svatbu Káji Chadimové a Honzy Třísky. Tam jsem jim byla představena. Jan Němec a Václav Havel byli navíc vzdálení bratranci.

Jak jste se cítila ve skupině intelektuálů, filozofů, spisovatelů?
O tom už jsem potom nemohla přemýšlet. Já jsem byla dost dobrý příklad toho, jak se tady dodržují lidská práva a co se děje s lidmi, kteří mají trošku jiné mínění. V tu dobu tady probíhaly neuvěřitelné čistky. Ta naše parta, režisér Pavel Juráček, Landovský, prostě bylo nás strašně moc těch, kteří se najednou ocitli bez práce jenom proto, že neschvalovali vstup vojsk Varšavské smlouvy, a tím pádem jsme na těch Slapech měli takový salón. Pořád nás tam bylo víc a víc a utvrzovali jsme se v mínění, že se ta situace bude asi muset nějak řešit. V podstatě se to vyřešilo až za osm let od začátku normalizace vznikem Charty 77. Přímo u vzniku jsem nebyla. Ale jsem jedna z prvních, kdo byli osloveni, aby podepsali, byť jsem v té době žila na Vysočině.

Marta Kubišová v dokumentu Magický hlas rebelky |foto: Česká televize

Když jste podepisovala Chartu 77, došlo vám v ten moment, jak důležitý dokument to je? Nebo jste to podepsala automaticky, protože to prostě bylo správné?
Automaticky, protože to bylo správné. Přijela jsem do Prahy, protože jsem tam občas musela vygruntovat byt, a říkala jsem si, co mi to ta moje maminka, která celou dobu stála při mně jako voják v poli, říká? Říkala mi, Marto, nedávej hlavu na špalek za někoho jiného. A mě vůbec nenapadlo, že se to týká té Charty. Dva dny poté, co chartisti chartu rozváželi po Praze, asi 8. ledna, jsem si pustila televizi a vidím ty hrůzy, jak nás titulovali, že jsme odpadlíci, nejhorší názvy nám dávali. A nakonec zaznělo Charta 77. A já jsem si říkala, bože, ale to jsem taky podepsala! Ale zase jsem se nezbláznila strachy.

Jak jste se z běžné signatářky stala mluvčí Charty?
To já právě taky nevím! Václava Havla zavřeli a přijel můj druhý muž, Jan Moravec, a říká hele, oni se rozhodli, že ty budeš dělat mluvčí. Já jsem říkala, že blbějšího si teda nemohli vybrat, leč dobře, brala jsem to. A tak jsem se seznámila s Ladislavem Hejdánkem, s panem profesorem Hájkem. Já jsem dělala jenom to, co oni mi řekli, že mám udělat. Výborná věc na tom byla, že já jsem opravdu nevěděla, kde ty dokumenty vznikají, jaké schůzky tomu předchází. Takže když se procházeli sem a tam na tom STB, a vyptávali se mě, tak jsem jim nebyla schopná odpovědět. To byla moje velká výhoda.

Jak ty výslechy probíhaly?
Někdy hůř, někdy lépe. Záleželo na tom, co potřebovali vědět. Začínali hrozně lidsky, ale člověk si musel dávat pozor na otázku. Někdy vyhrožovali, že nedostanu dítě do školky, jestli jsem nepřemýšlela o tom, že bych venku měla lepší kariéru než Kája Gott. A já jsem jim říkala, ne ne, já jsem tady spokojená. Nebudu se koukat na Kleť, což je takový kopec kam jsme jezdili s mým bratrem jako děti na výlety, z druhé strany. Protože nevím, jak je Kleť z rakouské strany viditelná.

Jedním ze spouštěčů Charty 77 byl proces s kapelou The Plastic People Of The Universe. Já jsem se někde dočetl, že jste tenkrát mohla být zpěvačkou Plastic People.
Ne ne! To bylo tak, že jsme si jeli s Václavem Havlem poslechnout Pašije, protože jsme zjistili, že je neznám. Jenomže po cestě jsem říkala Václavovi, hele, máme vlečku, to znamená, že máme sledovačku, a on říkal, to vůbec ne. Tak nás samozřejmě zatkli přesně před domem, kde jeden z Plastiků bydlel, sbalili nás a Pašije nebyly. Ale pak jsem měla výslech, kde mi říkali: zpívejte si, s kým chcete, ale rozhodně ne teda s Plastikama! A já jsem jim říkala, kdo vám řekl, že já budu zpívat s Plastikama? Někdy to bylo až komické, ale někdy to bylo už přes čáru.

Váš hlas a Plastici by ale byla výborná kombinace. Jak se vám líbila ta hudba?
Já jsem poprvé ty kluky viděla koncertovat na Hrádečku a to jsem se nejvíc soustředila na pohled Václava Havla, ten seděl a byl jako u vytržení. Až na těch tribunách později jsem si uvědomila, že Václav prostě neměl hudební sluch nějak zvlášť vytříbený. Takže jemu to v podstatě asi bylo jedno. Oni ti kluci taky neměli žádné zázračné nástroje, a že by byli naladění, to se taky říct nedá. Já jsem to brala tak, že je to prostě underground a že na tohle mají právo, hrát tak, jak můžou. Nebo umí.

Kdy jste začala mít pocit, že systému dochází dech a že by se případně mohl zhroutit?
To se říkalo celou dobu, co jsem byla zaměstnaná ve Výstavbě sídlišť. Já jsem tam byla zaměstnaná dvakrát, celkem devět let. My jsme byli referenti zásobování, takže jsme věděli, že na trhu je toho velmi málo. Všechno se dělalo přídělovým systémem, takže když se vám rozbil stroj, a že tam těch úředníků píšících na stroji bylo hodně, tak jste ten rok neměl nárok, protože jeden už jste nějakým způsobem v oddělení měli, tak si nějak pomozte sami. Bylo to teda zlé. Já jsem si většinou zasloužila prémie tím, že jsem se pokusila o něco, co se nedalo běžně sehnat. Takže když za mnou přišli a řekli, ať zavolám do Martina, tam dělají kastli na patnáctsettrojky, tak jsem jim zavolala a oni řekli: a vy jste ta zpěvačka? Já jsem jim řekla ano, takže takhle jsem pak dostala prémie, za které jsme třeba dceři Kátě koupili psa.

Přemýšlela jste po listopadové revoluci o návratu ke kariéře, nebo to bylo jasné rozhodnutí, že chcete zase zpívat?
Ne, to trvalo dlouho. Já jsem si pro jistotu vzala dva roky neplacené dovolené ve Výstavbě, abych se mohla rozhodnout. Říkala jsem si, že to budu chvilku pozorovat a v nejhorším se tam vrátím. Jenže mezitím tam z 550 lidí zůstalo 50. Takže za ty dva roky už bych se ani neměla kam vrátit. Tak jsem si řekla, uvidím, jak ta kariéra... dost jsem se rozmýšlela.

Takže jste opravdu reálně zvažovala, že byste po revoluci zůstala ve svém zaměstnání v kanceláři?
Co by mi jiného zbývalo, kdyby se pěvecká kariéra nenastartovala? I když dneska mi kolegové říkají, že jsem měla tenkrát tak našlápnuto, že jsem mohla všechno. V roce 1994 přišla Helena s tím, že uděláme comeback, tak jsme ho udělali, ale nešlo to dlouho, protože Vašek Neckář měl zase svoje plnění smluv. Pak jsem já začala s Rudou Roklem a Jarouškem Svěceným, to jsme dali dohromady takové trio. Když Rudolf Rokl onemocněl, tak do toho rozjetého rychlíku naskočil Petr Malásek a od té doby jsme spolu.

Já se ještě vrátím k Modlitbě pro Martu, která v roce 1989 dostala nový kontext. Řekla jste si někdy v životě, že vás už tahle písnička štve?
To ne. Ale někdy, když se koncert odehrává v trošku temperamentnějším prostředí a v horku, protože mně teď po tom infarktu bývá dost horko na jevišti pod světly, tak si říkám: to budu teda u té Modlitby vypadat. Ale snažím se ji vždycky dát, byť jí ještě předchází Magdalena.

V textu té písně je vyjádřena touha, aby se lidu navrátila ztracená vláda. Vy jste v dokumentu Olgy Sommerové Magický hlas rebelky řekla, že si nejste úplně jistá, jestli teď nastala ta doba, kdy se lidu vrátila vláda. Jak hodnotíte ten vývoj po roce 1989, je to něco, v co jste tenkrát doufali?
Ono se to odehrávalo v takových obrátkách a bylo to tak rychlé, že já nevím, jestli měl někdo zřetelnou představu, jak by měla vypadat demokracie. Vždyť to nikdo z nás nezažil. To si pamatovali naši rodiče. Já jsem to nechala jako vždycky, ať se to vyvine, ale hlavně ať skončí ten strašný vězeňský režim. My jsme tady byli za železnou oponou, všude to padalo a my jsme to tady drželi zuby nehty, tak jsem si říkala zaplaťpámbu, že tohleto je pryč. Ale že bych přesně věděla, jak se to má vyvíjet? Můj bratr, který žije od roku 1968 v Kanadě, mi potvrdil, že nikdo nemá rád svou vládu a že žádná vláda není natolik zářná, že by ji lidi zbožňovali. Můžou mít rádi jedince z té vlády, ale že by všichni holdovali celému tomu spolku, to se prý ještě nikde ve světě nestalo.

Takže kdybyste mohla v roce 1989 nahlédnout do současnosti a vidět, jak to vypadá, řekla byste si, že je to v pořádku?
No to bych si neřekla. Ale zároveň bych jim promíjela ty kompromisy, které se vytýkaly třeba Václavovi Havlovi. Vždyť on byl spisovatel a dramatik, musel pořád dát na ty kompromisy. Mě tohle docela štve, že se musíte s někým sejít u nějakého kompromisu, protože já nejsem moc kompromisní člověk. Nevím, jestli bych to dokázala, proto jsem se nikdy neviděla jako diplomatka. Člověk si má stát za tím, co cítí a co ví, že je pro něj a pro jeho zájmy důležité. Když se pak máte s někým sejít na kompromisu a těch lidí je třeba 27 nebo 26, je to značně obtížné.

Takže po roce 1989 jste neuvažovala o politické kariéře?
Vůbec ne, protože já jsem si byla vědoma toho, že zkritizovat režim bylo nutné, ale předepisovat nebo vymýšlet... Já bych přejala to nejlepší z těch osvědčených západních demokracií. Jenomže na to zřejmě nebyl čas, takže se pořád přepisovaly ty naše socialisticko-demokratické šanony a dospěli jsme až tam, kde jsme teď, že novelizace stíhá novelizaci, že se vláda na něčem rychle usnese, vyjde vyhláška a hned se chystá novelizace. To je myslím dost oslabující.

Zuzana Rejchová, Marta Kubišová a Burák|foto:Barbora Linková,Český rozhlas