Běžci, otužilci, naháči. Lesní koupaliště v Liberci vytváří komunitu, říká architekt, který ho provozuje
V Liberci pod Jizerskými horami leží prvorepublikové koupaliště, které léta chátralo. Před pár lety se ho podařilo zrekonstruovat. Na jaře celý prostor získal do správy spolek částečně složený z architektů. Jaké mají vize? Jak může místo pomoci při budování komunity? A proč se rozhodli vystoupit ze své role architektů a provozovat koupaliště? „Profese architekta k tomu vybízí. Architekti dokážou měnit místa. Mají na to školy,“ říká Jan Vondrák.
Vystoupím z tramvaje a projdu kolem zoologické zahrady. Po chvíli začnu mít pocit, že už opouštím město. „Tady je jedno z nástupních míst do Jizerských hor,“ říká mi u lesního koupaliště v Liberci architekt, otužilec a milovník sauny Jan Vondrák.
Původně prvorepublikové koupaliště s plovárnou začalo v průběhu 90. let chátrat. Shořela plovárna, kamenná vana se nakonec vypustila a postupem času začala zarůstat náletovými dřevinami. „Kolem roku 2016 se díky skupině nadšenců podařilo vanu zrekonstruovat. Což byl skvělý tah a restart toho místa, který ale neměl další vývoj.“ Proto vznikl spolek Lesní koupaliště, jehož je Jan Vondrák předsedou a který začal koupaliště provozovat.
Spolek založili na začátku roku. Chtěli získat lesní koupaliště pod svou správu. „Místo by si zasloužilo trochu víc péče, než má. Nejde o to, abychom ho zahltili lidmi. Spíš se tady kolem koupaliště dlouhodobě motají různé spolky a sdružení. Ať už jsou to otužilci, nebo lyžařský oddíl Dukla, který využívá koupaliště jako cvičební základnu pro děti. Takže je tu třikrát týdně trénink pro sto dětí a místo perfektně ožívá.“ Spolek, skládající se ze tří architektů, hospodského/kytaristy a jednoho ekonoma, by rád vyšel vstříc lidem, kteří sem chodí, a zbudoval například převlékárny a další zázemí.
S Janem Vondrákem jsem nenatáčela poprvé. Minulé léto jsme se potkali v bývalých městských lázních v nedalekém Jablonci nad Nisou, kde spolu se svými kolegy z Mjölk architekti postavili improvizovanou saunu v kukani pro plavčíka. „Je to takové přirozené, že v libereckém deštivém chladném prostředí si člověk tu saunu dá. Nás spíš překvapuje, že to tady není úplně tradiční věc,“ vysvětluje svůj zájem o saunování.
Architekti chtějí, aby jedna sauna stála i u chladného koupaliště pod Jizerskými horami. „Často se prostřednictvím sociálních sítí ptáme, co by tady lidé chtěli. Lidé hodně tlačí právě na tu saunu,“ dodává architekt.
Čtěte také
Můj původní záměr byl natáčet tento rozhovor za hezkého počasí. Udělat u koupaliště třeba i anketu s návštěvníky. Dokonce jsem kvůli tomu přesunula i termín rozhovoru. Sychravé, chladné, pro Liberec typické počasí, které popisoval architekt, ale ani tentokrát nechybělo. Trochu mrholilo a už při výstupu z autobusu jsem si uvědomila, že jsem se měla tepleji obléknout. Nakonec jsem ale u vany koupaliště přece jen někoho potkala.
„Před lety, když jsem měla malé děti, tak jsme sem chodili. To je víc než padesát let, bylo to velice příjemné, byly tu sprchy, kabinky na oblékání a dětem se tu líbilo,“ vypráví dvě starší dámy své zážitky. Po chvíli se u koupaliště objevili i běžci. Ty, kteří mě znají, asi nepřekvapí, že jsem nakonec do ledové vody skočila i já.
Pusťte si rozhovor a dozvíte se, proč se architekti rozhodli koupaliště provozovat, jaká by měla být role architekta ve společnosti nebo jak chtějí toto místo dál zvelebovat.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
