Black Sabbath: Bůh je (definitivně?) mrtev

Ne nadarmo vstoupila okřídlená věta kritika Lestera Bangse „Give me 500 words on Black Sabbath“ do dějin rockové žurnalistiky jako prubířský kámen adeptů tohoto řemesla. Svými první deskami z počátku sedmdesátých let stvořili Black Sabbath zásadní milníky tvrdého rocku, od kterých se odpichuje prakticky celý další vývoj v řadě jeho dodnes živých subžánrů. Následná alba měla sice výrazně klesající úroveň (názory se různí v tom, jestli už od třetího, čtvrtého nebo až pátého dál) – hlavně v neúprosné úměře ke slávě, vydělaným penězům, zkonzumovaným kilogramům drog a později neustálým změnám v lineupu, ale to nic neubírá na stylotvorném významu raných sabbatích počinů v nepřekonatelné klasické sestavě Ozzy Osbourne (zpěv), Tony Iommi (kytara), Geezer Butler (basa) a Bill Ward (bicí).

Právě na jejich průkopnickou kombinaci syrových riffů se silnými bluesovými vlivy a textů plných temné a okultní imaginace se snaží navázat aktuální comebackové album 13, kterým se Black Sabbath vracejí v původní sestavě. Tedy skoro. Originální čtyřka, z níž nakonec v kapele zůstal pouze lídr Tony Iommi, se s výjimkou pár jednorázových společných koncertů poslední roky spíš dohadovala o práva. A přestože by se to u anoncovaného návratu ke kořenům slušelo pořádně dotáhnout, na 13 chybí bubeník Bill Ward, vždycky trochu otloukánek kapely, kterému ostatní údajně nedokázali nabídnout přijatelnou smlouvu. Jeho někdejší lehkoruké swingování nahradil jistě schopný, ale co do stylu mnohem silovější Brad Wilk (ex-Rage Against The Machine), uvedený pouze jako studiový hráč.

Producentovi Ricku Rubinovi, který je ve svém oboru skoro stejným matadorem jako sami Sabbati, se podařilo docela věrně zrestaurovat organický, šťavnatý i řezavý zvuk prvních alb. Příjemným překvapením je i výkon Ozzyho – „Prince of Darkness“ stále vládne hlasem přesvědčivěji, než by člověk čekal od předčasně senilního klauna na hranici svéprávnosti (jak ho aspoň předváděla rodinná reality show The Osbournes).

Co už se ale jednoduše vrátit nedá, je hladový drajv mladých birminghamských sígrů, pro které byla jejich obskurní hudba jedinou smysluplnou alternativou k otročení ve fabrice. I nad 13 se vznášely nezanedbatelné stíny – Iommiho (nakonec úspěšně zdolaná) rakovina mízních uzlin, Ozzyho alkoholový a drogový relaps; album ovšem nezapře, že ho napsali a nahráli víc než šedesátiletí multimilionáři. Samy ponuré riffy a poněkud naivní texty o smrti a souboji světla a temnoty už dneska nikomu husí kůži nenaženou. Hudebně nejsilnější nápady se tu navíc vystřílí hned ze začátku, zbylé řekněme dvě třetiny jsou čím dál únavnější, obzvlášť pokud si dopřejete o tři skladby delší „Deluxe“ verzi. Oživení nepřináší ani jediná klasická balada na desce – Zeitgeist, která je se vším všudy nepříliš invenční kopií nesmrtelné Planet Caravan.

Black Sabbath|foto: oficiální Facebook Black Sabbath

Ačkoli Iommi a spol. si podle rozhovorů nechávají ještě maličko pootevřená vrátka, zdá se, že dráha jedné z nejslavnějších kapel rockové historie se tímto albem zřejmě definitivně uzavírá, jak naznačuje i zvuk bouřky a zvonů v jeho finále – stejný, který kdysi naopak sugestivně otvíral eponymní debut. Konec (pokud je to tak) to není ani zázračný, ani nedůstojný. Je otázka, zda mělo vůbec valný smysl kvůli němu Black Sabbath tahat z hrobu, kde už jednou byli. Jisté je, že k 75 milionům nosičů, které za svou kariéru prodali, přibude ještě pěkných pár kusů alba 13.

Black Sabbath: 13 (Vertigo, 2013)
7. 12. O2 arena Praha