Bob Dylan na Shadows in the Night: Starý pardál skládá poklonu ještě staršímu

11. únor 2015

Na svém šestatřicátém studiovém albu se Bob Dylan vydal do hájemství hitů starších než ty jeho. Deska Shadows in the Night je složená z repertoáru Franka Sinatry.

Ještě mě to nepřešlo, naopak jsem čím dál pevněji přesvědčen, že vůbec nejlepším Dylanovým albem je téměř tři roky starý Tempest – a to při vší úctě k majstrštykům typu Highway 61 Revisited, Blonde On Blonde a Desire. Dylan na sedmdesátiminutové Bouři ukazuje, že je stále v autorské formě, má cit pro šťavnatou produkci a nenapodobitelný šmrnc muže, který na to všechno tak nějak sympaticky dlabe.

Jeho nové album je pravý opak – poloviční stopáž, něžný zvuk, převzatý repertoár, spíše marginálie, jakkoli hluboce procítěná. Shadows in the Night obsahuje deset písní z repertoáru Franka Sinatry, včetně takových klasik jako Full Moon and Empty Arms a That Lucky Old Sun, tedy písní, na nichž si brousily a lámaly zuby generace zpěváků. Není to poprvé, co Dylan vydal album přejatých písní, vzpomeňme na akustickou dvojici z přelomu 80. let a 90. let Good As I Been To You a World Gone Wrong a pět let staré bujaré vánoční album Christmas in the Heart.

Je zajímavé, že Dylan, který o své tvorbě příliš nemluví, neposkytuje rozhovory a už dlouho nerad strká čumák do objektivů, v případě novinky učinil výjimku. O Shadows in the Night si pohovořil s reportérem časopisu „o záležitostech věku“ AARP, nechal se vyfotit na obálku, čímž odhalil, že má blankytně modré oči, a padesáti tisícům náhodně vybraných čtenářů poslal své nové CD darem. Kdo z obdarovaných by neznal Franka Sinatru?

Dylan se v rozhovoru vyznává z obdivu k Sinatrovu zpěvu a jeho přednesu. Hned po zveřejnění první coververze Full Moon and Empty Arms byl internet plný komentářů srovnávajících bezchybný a hladký Sinatrův projev s Dylanovým nakřáplým a nosovým polomluvením. Leckdo má zjevně pocit, že se písničkář dopustil svatokrádeže – a k tomu mu můžeme jen gratulovat. Který třiasedmdesátiletý pradědeček z vás to má?

Nahrávání alba prý proběhlo neobyčejně rychle, Dylan s kapelou písničky pečlivě nazkoušel a ve studiu většinou nahrál na první dobrou tak, jak by je hrál na koncertech. Sinatrovské orchestrální aranže jsou vystřídány tichou úsporností, lkaní smyčců geniálně nahradí kvílení slide kytary, občas se decentně přidají dechy, ale kdyby jich nebylo, na celkové náladě alba to pramálo změní. Dylan chraptivě, procítěně šeptá a celek ze všeho nejvíc připomíná raná, beatnická alba Toma Waitse, jako Small Change a Blue Valentine.

Vlastně moc nevím, co si s tímhle albem počít. Coby dylanofil bych mnohem raději slyšel nový původní materiál, coby Neameričan nemám Sinatru v krvi a paměti natolik, aby mě Shadows in the Night nadchlo nebo naštvalo. To by musel Dylan předělat malou, ale naši paralelu velkého FrankieBoye, totiž Karla Gotta, o kterém si sice můžeme myslet leccos, který je ale pevnou součástí našich životů a domácností. Tohle album asi moc často poslouchat nebudu, ale zní moc pěkně, to zas jo.

Hodnocení: 50 %
Bob Dylan ‎– Shadows In The Night (Columbia, 2014)

Spustit audio