Bourání: Procházka rubem města s Jiřím Sádlem jako exkurze do tropického pralesa

Líc města je zjevný, je na povrchu. Je to něco, co město samo rádo ukazuje, co je pěkně upravené, kde je pořádek, kde sídlí instituce a co člověk vidí, když jede po městě v tramvaji. Co se ale skrývá pod povrchem oficiální tváře měst? „Když jedete městem ve vlaku, odhalí se rub – kusy neregulované a divoké přírody, listnatá stěna různě zmrzačených stromů a křoví. Když opadá listí, vidíme bezdomovecká doupata, zadní části domů, ne ty hezké, přední, s novou omítkou, ale ty, co vedou do slepých polovičních dvorů,“ vysvětluje Jiří Sádlo a zamýšlí se nad tím, zda je správné tento rub města měnit v líc. „Jde o povrchní iluzi. Když odstraníme škaredá křoví a vytvoříme prostor, který je jen čistý a krásný, budou v něm žít lidé, kteří jsou šťastní a bohatí. Kde ale pak budou žít ti, co jsou chudí a nešťastní?“

Podcastujte pořad Bourání s Adamem Gebrianem!

Rub města může působit špinavě a neudržovaně, ale zároveň nabízí to, co v upravených ulicích a parcích nenajdeme. Nejsou to totiž jen ti s nadsázkou nešťastní a chudí lidé, kdo obývá rub: v zákoutích městských divočin žije velká řada oblíbeného ptactva a jiných tvorů, kteří do rušných a hojně obydlených oblastí zavítají jen náhodou. „Když chcete slyšet slavíky, tak nechoďte na Petřín. Ten už jsme si pěkně upravili. Hluboké bezinkové křoví, nejlépe ve vlhkém prostředí, tam vede cesta za zpěvem slavíka,“ říká Sádlo.

Lidem se dnes začíná rub města líbit. „Jednou jsem vedl exkurzi do zaniklé továrny ve Vysočanech. Myslel jsem si, že přijde kromě několika alternativců ještě pár dědečků a babiček, kteří budou nostalgicky nebo s rozhořčením vzpomínat, jaké to kdysi bývalo, než jim tu továrnu vzali. Ani náhodou. Přišli normální mladí lidé. Pár babiček a dědečků dorazilo, po nostalgii ale ani památky. Zbytek bylo několik běžných, středostavovských rodin s dětmi. Byli nadšení, stále se na něco ptali a připadalo jim to ohromně zajímavé. To je ten fór městského rubu: máme ho přímo před očima, ale teprve, když si toho konečně všimneme, stává se z něj úplně neznámé a fascinující prostředí na úrovni exkurze do tropického deštného pralesa,“ vypráví Jiří Sádlo.

Městská periferie - město - okraj - ticho - městský|foto: Jonáš Zbořil

Nazývat tyto oblasti slovem periferie je ale podle něj nepřesné. Šlo to do doby, než se centrum Prahy stalo desetkrát menším než takzvaný periferní pás. Turismus je směřován do centra města a na okraje se dovést podle něj nedá. „Dokud budeme turisty do Prahy lákat na středověké muzeum tortury, Hradčany a Stalin, pak se nemůžeme divit, že sem jezdí ti, které okraje nezajímají. Turisty, které potkávám v centru, je tak akorát možné dovézt na dohled Hradčan, aby si tam mohli udělat selfíčko,“ říká Sádlo. Slovo periferie bývalo v umění šlágrem uprostřed dvacátého století, zájmem lidí, jako je Vlastimil Beneš nebo Bohumil Hrabal. Suburbánní krajina se rodí a je na nás, jak ji budeme vnímat. „Je to chaotické prostředí, ale právě ta chaotičnost rodí nějakou zvláštní neočekávatelnost. Za každým rohem můžeme najít nový zázrak.“

Krajina kolem nás se podle Jiřího Sádla mění a málokdy si toho vůbec všímáme. Jde konkrétně o transformaci zemědělské civilizace. Zemědělství nezaniká, ale mění se v určitý druh průmyslu. „Dříve byl na jednu kosu jeden Franta. Dnes má ten stejný Franta k dispozici obrovský arzenál strojů. Dříve měl velkostatkář pod sebou rozsáhlou čeleď, dnes jsou to jednotky nebo desítky zaměstnanců. Z krajiny odcházejí lidé. Úměrně tomu se mění její ráz, jsme na začátku něčeho úplně nového, zpátky už to nepůjde. Je na nás, jak se nám v této nové krajině bude líbit, musíme ji mít rádi.“

Biolog Jiří Sádlo|foto: Láďa Bruštík