Bourání s Mikulášem Hulcem: Z Česka se stávají omalovánky, dotyky historie bychom měli zachovat

Šlechtova restaurace v Praze
Šlechtova restaurace v Praze

Na nový památkový zákon se u nás stále čeká. Odborníci jsou dlouhodobě frustrovaní mimo jiné kvůli tomu, že  řada budov jimi považovaných za unikátní, se bourá. Architekti Mikuláš Hulec a Daniel Špička proto založili Centrum pro ochranu a restaurování architektury, zachraňují chrámy, památníky, ale třeba i lidová obydlí z románů národních obroditelů.

Mikuláš Hulec se momentálně věnuje výuce a pedagogice, ale jeho zaměřením už od studií na vysoké škole bylo restaurování, rekonstrukce a utkávání se s tím, co už existuje. Spolu s kolegou Špičkou stojí například za rekonstrukcí Národního centra divadla a tance Valtice, obnovou Petschkovy vily v Praze, lidové usedlosti Stará škola z románu Zapadlí vlastenci nebo opravou Šlechtovy restaurace v Bubenči. „Tyhle budovy mě zaujaly už na vysoké škole, chodil jsem kolem nich a říkal si, že bych je jednou chtěl opravit,“ říká Hulec.

V 90. letech se podílel na několika projektech v Litomyšli, to ho podle jeho slov zaškatulkovalo a další projekty pak přicházely samy. „Tehdy stavebnictví začínalo nanovo, nebyla řada materiálů a možností, věci se dělaly na koleně. Pamatuji si, že jsme ručně kreslili ocelové dveře, okna a veškeré profily jedna ku jedné. Zámečníci to pak dávali dohromady. Představa, že byste v devadesátých letech v Litomyšli použil nějaké systémové řešení, to bylo cenově třeba třicetinásobně někde jinde než standardní práce. Peníze nebyly ani ve veřejné, ani v malé soukromé sféře.“

V Litomyšli začínal těsně po škole. Když se řešila středověká Červená věž, jeho kamarád zedník mu oznámil, že nahoře vytvořil šumný rošár. „Nevěděl jsem, co to je,“ směje se Hulec. „Pak jsem zjistil, že je to pěkná římsa. V Litomyšli jsem byl ve velmi dobré stavební firmě, měl jsem samozřejmě jako čerstvý absolvent pocit, že jsem velký umělec. Měli ze mě spíš legraci, ale spoustu jsem se toho naučil, například terminologii. Kromě šumného rošáru to pak byla ještě třeba ponkajzna.“

Řada architektů a stavitelů se rozhodne raději dům zbourat a postavit znovu než se pustit do rekonstrukce. Rekonstrukce je totiž vždycky náročnější, nákladnější a vždy se najde nějaké nepříjemné překvapení. „Já v interiéru miluji doteky historie. Bourat má smysl stavby, které jsou skutečně v dezolátním stavu, bývalé stáje nebo třeba bývalé vepříny a tak podobně. Pevnost zdiva je nulová a mohou se objevit komplikace se sanací, například když jsou stavby plné dusičnanů, jsou zasolené a tak podobně. Já ale většinou pracuji s památkami, které se zbourat nedají,“ vysvětluje Hulec. Podle něj je potřeba klientům vysvětlit, jakou hodnotu stavba ve skutečnosti má. Odhalit například skryté prvky, ukázat majiteli, co může z původní konstrukce vytěžit a že rekonstrukce smysl má.

Bývalá Petschkova vila

„Jsem k naší památkové péči kritický. Myslím, že pozitivně kritický. Řada lidí je opravdu nešťastná z toho, jak k nim památkáři přistupují. Řada památkářů je na svém pracovišti třeba dva roky, za které dokáží někomu úplně zkazit práci. Od roku 90 je zde snaha přijmout nový památkový zákon, a zatím se veřejnost a politici nebyli schopni dohodnout na jeho znění. Památkáři jsou jakási elita, někdy až v tom negativním smyslu, a ta debata kolem památkové ochrany je velmi emotivní,“ říká Hulec. Lidem podle něj vadí, že na jednu stranu dochází k demolici zajímavých a cenných budov, a zároveň může být neuvěřitelně náročné provést drobnou opravu nebo změnu v památkové rezervaci, lidé často tvrdě narazí. „Je to velmi subjektivní profese. Mě například štve barevnost našich měst a vesnic. Z Česka se od devadesátých let staly omalovánky. Podívejte se na trojbarevné kostely.“

Řada odborníků tvrdí, že barevné kostely jsou takto historicky správně, Hulec tomu ale nevěří. „Nikde nejsou žádné důkazy o tom, že kostely, kláštery a zámky byly takto dvojbarevné, až tříbarevné. Další věc, která mi v památkářství vadí, je stále převládající míra korupce a to, že se někteří jednotlivci snaží přiživit na velkých zakázkách. Vím ale, že Národní památkový ústav proti tomu tvrdě bojuje.“

Přáním Mikuláše Hulce je přibližovat se ke vzorům Západu, k tomu, co se u nás zatím nedaří. „Přál bych si, aby společnost byla otevřenější, vzdělanější a přístupnější k svobodnějšímu myšlení. To je běh na dlouhou trať a zrovna v době, kdy točíme tento rozhovor, nevím, jestli tohle je ten směr, kterým se naše společnost ubírá,“ říká architekt.

Jak opravit barokní divadlo pro inscenace, kde na scéně plápolá otevřený oheň? Poslechněte si celý pořad Bourání.