Boylův Frankenstein dal monstru hlas
Nové divadelní zpracování klasiky Mary Shelleyové přináší dva novátorské nápady: posouvá pozornost od stvořitele ke stvořenému a oba vychytrale propojuje – dva hlavní aktéři se střídají v rolích Victora Frankensteina a jeho obludného výtvoru.
Návrat Dannyho Boylea k divadlu s sebou možná nese přídech režisérovy typické záliby v povrchním, avšak tentokrát přetavený do podoby jednoznačného pozitiva. Inscenace londýnského National Theatre je totiž bezesporu nejpůsobivějším neliterárním přepisem legendárního příběhu.
Scénář Nicka Deara je postaven na kontradikci vůči všem dosavadním populárním zpracováním a celkem zásadně mění i vypravěčskou perspektivu předlohy Shelleyové. Celá první část hry patří výhradně monstru a jeho vyprávění. Fantasticky koncipovaná scéna, jejíž rozložitost je shora akcentována stovkami žárovek, je svědkem zrození bytosti, která ve fyzicky nesmírně náročné a téměř bezeslovné expozici projde z batolivé nemotornosti až k prvnímu osvícení, iniciovanému slepou záští lidí a osvobozující silou živlů.
Režie úvodu je fantastická, protkaná momenty explozivní imaginace i jemného souznění s duší monstra. Stylizace napovídá, že sledujeme svět očima odmítané, nenáviděné a odpudivé zrůdy, která však pod zjizveným povrchem hýčká dětskou čistotu. Příjezd obludného industriálního vlaku symbolizuje střetnutí s přízračným stoletím špinavého pokroku, špínu a nenávist města pak střídá závratně osvobozující scéna vydání napospas živlům. Hrdina zakoušející primitivní rozkoš z autenticity světa blíží Boyleovu divadelní inscenaci jeho poslednímu filmu 127 hodin. Je to fantaskní regres k prakořenům, typický režisérův fetiš, tentokrát provedený způsobem, který bere dech rozkošným infantilním zápalem.
Zrání monstra pod vlivem slepého osvícence Felixe De Laceyho, další bolestný střet s nenávistí a filozoficky zdůvodněná zášť proti celému světu obráží pozoruhodně jednoduchý střet principů, na nichž je tato verze Frankensteina postavena. Je to archetypálně obnažené drama o samotě a blízkosti, o lásce a nenávisti, o stvoření a destrukci a především o zodpovědnosti demiurga za svůj výtvor. Kritický přesah k soudobé posedlosti produkováním a pozměňováním běhu světa je navzdory archaickým kulisám více než zjevný.
Setkání monstra se stvořitelem je v Boyleově podání plné prostých, avšak účinných dualit – Victor je citově impotentní, jeho stvoření naopak překypuje emocemi, Victor se svého činu děsí, zároveň ho však monstrum utvrzuje v jeho výjimečnosti a genialitě. Scénické pojetí je striktně účelné, technicky brilantní, avšak prosté zbytečného hraní na efekt, soustředěné na svou principiální jednoduchost a intenzivní atmosféru, kterou dobarvují dobové kostýmy a opojný doprovod z dílny Underworld.
Dojem, že Danny Boyle byl a je tvůrcem povrchním a povrchovým, nezmizí, nicméně báječně souzní s pojetím otevřeného a přístupného divadla, které umí ohromit výpravností, ale jinak se soustředí výhradně na virtuózní herectví Benedicta Cumberbatche a Johnnyho Lee Millera a nosné protiklady, které zakládají celkovou dynamiku představení. Pokud má tato slabé místo, pak je to jistě v roli Victorova otce – měl to být on, kdo měl zrcadlit paralelní trauma stvořitele z monstrózního potomka, ale mdlý a křečovitě deklamativní výkon George Harrise nabourává jednu z potenciálně neobyčejně působivých složek dramatu.
Závěrečná scéna, v níž se zoufalý Victor mechanicky žene polární pustinou za uvědomělým monstrem, jež při životě drží nenávist stvořitele, je geniálně jednoduchou metaforou zničující síly stvoření i obrazem obnažené posedlosti. Prostý symbol zařazený na konec nesmírně koherentní a sugestivní inscenace, která možná nevstoupí do dějin divadla svou hloubkou, ale zas a znovu připomíná, jak jednoduché a přitom nesmírně podmanivé může drama být – i bez aristokratické výlučnosti a pohrdání většinovým divákem. Frankenstein Dannyho Boylea a Nicka Deara je oslňujícím triumfem elegantní srozumitelnosti bez banalit.
Nick Dear / Mary Shelley: Frankenstein. Režie: Danny Boyle. National Theatre London (Olivier Theatre), NT Live 17. 3. 2011. Obsazení: Benedict Cumberbatch (monstrum), Johnny Lee Miller (Victor)
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
