„Byl jsem tlustej a každej mě zmlátil. Box byl škola života, vděčím mu za hodně,“ říká Zdeněk Srstka

3. leden 2018
Zdeněk Srstka

„Po Sokolovu jsem měl tak spálenej obličej, že jsem mohl 14 dní jíst jenom brčkem,“ vzpomíná šťastně Zdeněk Srstka na svá kaskadérská léta. Dnes je nejznámější jako herec a moderátor pořadu Chcete mě?. Byl ale také vrcholovým sportovcem, který reprezentoval Československo na olympiádě. Jaké to je, když po vás při natáčení lezou krysy nebo se necháte odpálit výbuchem, prozradil v následujícím rozhovoru.    

V jednom z rozhovorů jste říkal, že jste kluk z ulice. Proto jste začal v mládí boxovat?

Když jsem byl malinkej, tak jsem byl tlustej. Maminka říkala, že jsem si pořád hrál sám někde v koutě. Pak jsem šel do školy a tam mě všichni zmlátili. Mě to mrzelo, tak jsem se zeptal na ulici policajta: „Mě každej zmlátí, není tady někde nějakej box nebo něco?“ A on mě poslal na box na Letný. To vám byla škola života! Tam jsem se naučil disciplíně a tvrdosti. Tréninky vedl Otík Rademacher, finalista těžký váhy z mistrovství Evropy. To byly samý kliky a posilování břicha, a když už jste nemohli, tak on do vás pořád hučel, tam jsem se naučil fyzický vytrvalosti. Pak nás trénoval pan Seidenglanz, se kterým jsme sparovali. My byli ve střehu, on měl lapy, a jakmile jste dali ruku níž a odkryli jste se, tak jste hned dostali facku jako řemen. Naučil jsem se tam hodně věcí a jsem za to hrozně vděčnej. Boxu dodneška fandím.

Proč jste s boxem nakonec skončil a začal se věnovat vzpírání?

V roce 1950 jsem se začal v ČKD Stalingrad učit elektromechanikem. Tam ale nebyl box, což mě strašně mrzelo. Měli jsme povinnou tělovýchovu, kterou vedl Václav Pšenička, náš nejlepší poválečný vzpěrač. Když viděl tu moji muskulaturu, tak mě pozval na trénink vzpěračů. Trénovali jsme v tělocvičně v Riegráku, kde měli tréninky i zápasníci. Měli na nás vždycky kecy: „Nemysli si, že když zvedneš 150 kilo, že nemůžeš dostat přes držku.“ Tak jsme s nima zápasili a to se mi pak hodilo při kaskadérství.

Vyhrál jsem pak ve vzpírání dělnické hry ve Vídni a v pětapadesátém roce jsem jel na mistrovství světa. Skončil jsem sice asi devátý, ale naučil jsem se nový styl a taky se potkal s těma nejlepšíma sportovcema. Třeba s Paulem Andersonem, tehdy nejlepší těžkou váhou na světě, který vážil 163 kilo, kolem krku měl 64 centimetrů a kolem stehna 101, takže nemohl ani dát nohy k sobě. Než přešel Rudý náměstí, tak ztratil čtyři a půl kila. Když bylo utkání USA versus Sovětský svaz, tak ten Rus za ním zaostal o 50 kilo.

Zdeněk Srstka vzpěrač

Já pak vyhrál na mistrovství Evropy třetí místo a sebral jsem Pšeničkovi rekord v trhu. Na mezinárodních závodech jsme skoro všechny poráželi, ale pak najednou ti samí lidi začali bejt lepší než my, začali vyhrávat mistrovství. Když jsem se jich ptal, čím to je, jestli mají nějaký speciální trénink, tak mi odpovídali: „To jsou nový tréninkový metody a taky máme takový výživový doplňky, abychom nebyli hned unavený a byli jsme silnější.“ Bylo mi jasný, že jde o doping. My jedli tak akorát pangamin a celaskon. Já už pak ani nechtěl pokračovat.

Jak jste se dostal od sportu ke kaskadérství?

Když se natáčel dvojfilm Blbec z Xeenemünde a Tarzanova smrt, dělal tam asistenta režie Tomáš Svoboda, se kterým jsem se znal. Potřebovali lidi na bitky, tak on nás posbíral po tělocvičnách. Každej, kdo se trochu rval a byl bojově zaměřenej, tak šel. Byli z nás nadšený, takže když pak Tomáš dělal asistenta u Limonádovýho Joea, tak nás zase pozval. To byl pořádnej rachot, hlavně pro americkou veřejnost. Nás to hrozně bavilo, jak jsme se tam rvali, a je to na tom vidět. Režisér Lipský, kterýmu jsme řikali Lipno, ale udržoval tvrdou disciplínu. Američani z toho byli úplně v ha***u, takže není divu, že ten film dostal i různý ocenění.

Čeští kaskadéři měli tak dobrou pověst, že si vás najímaly i zahraniční produkce.

Vzpomínám třeba na film Oáza, kterej se točil v poušti, nebo na bitvu o Sokolovo, kde jsem málem uhořel, to bylo výborný. Dneska se všechno dělá digitálně, ale my hořeli doopravdy. Po tom Sokolovu jsem měl tak spálenej obličej, že jsem 14 dní mohl jíst jenom brčkem. Náročnej byl taky film Na západní frontě klid, který jsme točili asi dva a půl měsíce. Vybavuju si třeba, jak jsem měl točit nějaký výbuch a ten americký režisér se ptá: „Bude to náročný, nebojíš se?“ A já: „Do pr***e, vy Američani se furt bojíte, ku**a. Pojďme to natočit.“ Ten výbuch byl samozřejmě větší, než jsem předpokládal, takže jsem letěl několik metrů vzduchem a dopad jsem přímo na hlavu. No, tak to se stává. V jiném záběru jsme hráli mrtvoly, po kterých lezou desítky krys, jenže jim byla zima, takže nám lezli všude pod oblečení. Já pak říkal klukům, ať jim hlavně neubližujou, že to jsou skvělý a chytrý zvířátka.

Máte nějakého oblíbeného akčního hrdinu? Chtěl byste si takovou roli zahrát, kdyby se u nás podobné filmy tehdy točily?

To víte, že jo! Třeba Schwarzenegger, to byla figura. Já odebíral a pořád odebírám časopisy o kulturistice, kde se o něm hodně psalo, co a jak cvičil. Rád se koukám taky na ty kluky japonský, i když to bývá někdy zrychlený. I tak je to ale záviděníhodný. Kdybychom my měli tehdy takový kulturistický znalosti, tak jsme byli mnohem lepší.

Co zažil Zdeněk Srstka na irácké hranici? Byly bojové sporty populární i před 50 lety? A jaké byly rvačky s Josefem Hlinomazem? Poslechněte si celý rozhovor.

  • Společnost
  • Rozhovor