Částečně odpoutaných 12 let v řetězech
Ačkoli téma rasismu patří do kánonu americké kinematografie od raných „griffithovských“ dob, otrokářství se v popředí zájmu dosud neocitalo příliš často. Poslední roky možná přinášejí pozvolnou změnu, kterou předloni signalizoval jak státnický opus Lincoln, tak výstřední western Nespoutaný Django.
Quentin Tarantino v něm s přímočarostí sobě vlastní přepsal dějiny, když proti jižanským otrokářům postavil emancipovaného černého pistolníka, tzv. výjimečného negra, který se byl schopný vzbouřit proti pozici submisivního, podlézavého a prázdného objektu pánovy vůle. Břitký pistolnický epos byl provokativní právě v tom, že odmítl přistoupit na hru o ďábelském zlu bílých plantážníků a dobrotě utlačované rasy černochů, kladl buřičské otázky a dával explozivní odpovědi.
„Exceptional Nigger“
Na figuru „výjimečného negra“ navazuje po svém i letošní horký oscarový kandidát, drama 12 let v řetězech. Skutečný příběh černošského hudebníka a svobodného muže Solomona Northupa (mimochodem už jednou zfilmovaný v roce 1985), který se vinou spiknutí svých kolegů ocitne v polovině 19. století pod falešnou identitou na otrokářském jihu, natočil režisér pocházející z odlišné tradice, než je ta hollywoodská.
Brit Steve McQueen má kořeny v experimentálním filmu a video artu a jeho dva dosavadní počiny – Hlad a Stud – se velmi specifickou formou vypořádávaly s tématem nesvobody, vězení těla i mysli. Obavy, že se originální tvůrce ocitne v řetězech amerických konvencí a natočí plochou vyprávěnku o utrpení ušlechtilé bytosti v pekle plantáží, jsou naštěstí z větší části liché.
Scénář Johna Ridleyho je v jistém ohledu konvenční, především tam, kde se snaží vázaným jazykem formulovat moralistní odsudky otroctví jako zrůdnosti, hříchu a nepřirozeného stavu. Zároveň však otevírá znepokojivější významovou vrstvu, kterou je identita hlavní postavy a vnucený status „negra“ Platta. Solomon není tím, kdo ve filmu jen mučednicky trpí svou výlučností, kterou jeden z jeho pánů shrne následovně: „Jsi výjimečný negr. Z toho nevzejde nic dobrého.“
Solomon je tím, kdo zakouší, co znamená být otrokem – tedy pasivitu, popření svého já, proměnu v komoditu, nošení masky k potěše pána, který si tak kompenzuje svou vlastní nesvobodu. 12 let v řetězech v nejlepších momentech ilustruje paradox otroctví, který pregnantně formuloval antilský psychoanalytik Frantz Fanon: „Běloch je uvězněn ve své bělosti. Černoch ve své černotě.“ Vědomí, jak křehká a relativní je svoboda, rezonuje celým snímkem.
Každý je otrokem
Film je tvořen řetězem různých forem otroctví. Solomon zakusí čtyři podoby toho, co znamená být „negrem“. Nejde jen o ďábelskou zvůli tyrana, kterou ztělesňuje vášněmi a démony alkoholu zmítaný plantážník Edwin Epps, dokonale vytesaný výbušně fyzickým herectvím Michaela Fassbendera. Nalezneme tu osvícenější formy otrokářství, které jsou ale vždy limitovány nesvobodou, jež postavě pána diktuje psychologie nebo společnost.
12 let v řetězech je film plný frustrovaných a spoutaných jedinců. Přitom nenabízí laciné východisko v podobě myticky moudré tradiční komunity, ke které by se tápající hrdina přimkl. Společenství otroků působí znepokojivě bezduše, atomizovaně, projevy solidarity jsou tu spíše výjimečné, zároveň se nerýsuje žádná identita, do níž by se mohly postavy skrýt před svou porobou. Jsou odsouzeny k bílé masce podřadné bytosti-věci.
V tomto ohledu McQueenův film vysoce přesahuje tezovité a zjednodušující selanky, jakými jsou předloňský oscarový kandidát Černobílý svět či loňská dějinná epopej o boji za rovnoprávnost Komorník, v nichž se svět rozpadá na síly progresivního dobra a zpátečnického zla a černoši si musí vybojovat v očích svých pánů především stejnost.
Pod občas příliš vzletným a rétorickým scénářem rezonuje zneklidňující obraz prázdnoty, lhostejnosti a rezignace, která stále více zachvacuje i Solomona, jenž se záhy zhroutí pod tíhou hrůz a stává se pasivním přihlížejícím svého vlastního odcizení. Ačkoli výkon Chiwetela Ejiofora může působit mdle, je ve skutečnosti fascinujícím způsobem podřízený logice filmu i pozici protagonisty – člověka, který si musí zakázat být sám sebou, aby přežil.
McQueen právě v těchto chvílích sahá po stylizovaných statických aranžích, které mění trpící tělo v pouhý objekt pohledu – odosobnělý trh s otroky, drastická scéna s napůl oběšeným Solomonem, kolem nějž nevšímavě probíhá plantážnický život, zneklidňující tableau vivant, v nichž nás režisér nechá rozpačitě a strnule zírat do ztrhaných tváří otroků.
Film zápolící s okovy
V těchto momentech je 12 let v řetězech skutečným triumfem režisérské vize. Neokázalou silou nutí diváka čelit traumatu otroctví bez konejšivé jistoty boží spravedlnosti a budoucí nápravy. Podobně mocné jsou i scény, v nichž postavy komunikují emoce zpěvem. Výjev, kdy práci černochů rytmizuje rasistický popěvek Run Nigger Run, a proti němu vzdorovitý zpěv chorálu Roll Jordan Roll u hřbitova tvoří dva významové póly, v nichž se koncentruje náboj McQueenova díla. To bohužel obsahuje i celou řadu scén, kde se žezla chápou velká slova a film se tak řadí do tradice humanistických velkofilmů s příliš vzletnou rétorikou.
Bystrý pozorovatelský přístup naštěstí prosvítá i ve scénách, kde se hodně mluví. Když při rozhovoru Solomona s otrokyní, která se díky choutkám svého pána povznesla nad plantážnickou chamraď, rámuje kamera její prorocké moralizování detailem na buržoazně pozvednutý malíček, je jasné, že McQueen zachycuje skutečně životné a zneklidňující aspekty dějin černé identity, které se vzpírají vzletným výrokům.
Abych znovu sáhl k citovanému Frantzi Fanonovi – otroctví nezajímá tvůrce jen jako odpudivý jev hodný odsouzení, ale jako jedním dechem dobrovolný i násilný akt nošení bílých masek na černých tvářích. 12 let v řetězech je film na půl cesty mezi spoutáním a odpoutáním, možná právě proto umí být vzrušující a inspirativní, svým zjevným limitům navzdory.
Je rozhodně skvělou zprávou, že zástupcem afro-americké komunity na letošních Oscarech není středoškolské pedagogické drama Komorník Lee Danielse, ale o poznání bolavější a bystřejší McQueenova jižanská lyrika.
Hodnocení: 80%
12 let v řetězech (12 Years a Slave)
Steve McQueen, USA, 2013, 134 minut.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
