Čelisti: Lidský sysel, smažená kuřata a zase nějaké francouzské protesty

„První oscarový film, pod kterým je podepsán člověk známý z filmů, jako je Žraločí masakr v Jersey Shore, F. D. Roosevelt, lovec werwolfů nebo Choker,“ uvádí Vítek svou recenzi filmu Zelená kniha. „Nick Vallelonga má opravdu natřískané portfolio. Režii tohoto filmu měl na starosti Peter Farrelly, režisér takových klasik jako Blbý a blbější nebo Návrat blbého a blbějšího,“ pokračuje ve výčtu úspěchů tvůrců filmu Vítek. Následně se zamýšlí nad poselstvím filmu Zelená kniha. „Film pohrdá lidmi, kteří jsou různí a jiní,“ míní Dan Řehák.

„Před 30 lety tu stejnou cenu získal film Řidič slečny Daisy. Je to až symbolické, protože se teď můžeme ohlédnout na to, kam se hollywoodská kinematografie za ta léta posunula. Černoch dnes nemusí pouze řídit auto, černoch se dnes může také vézt, ale ve filmu stejně hraje druhé housle,“ komentuje Tomáš. Viggo Mortensen i Mahershala Ali jsou podle všech tří výborní, i ty druhé housle Aliho jsou stále druhé housle par excellence. „Chemie mezi nimi funguje. Postava černého jazzmana homosexuála je mnohem zajímavější než rasista Mortensen. Je škoda, že je to prostě napsáno pro lidi, které nezajímá rasová problematika, chtějí si akorát omluvit své postoje tím, že i s černochem se dá kamarádit,“ myslí si Tomáš. Podle Vítka je film prostoduchý. Ve scéně, kdy bílý řidič černošského jazzmana zastaví vedle pole s černošskými pracovníky, postavy na sebe pouze tupě zírají. „Všechny problematické věci film objíždí s přiblblým úsměvem a zajídá je smaženým kuřetem. Je to film na diváckou zakázku – dejte nám vážné téma, ale proboha, nechovejte se k němu jako k vážnému tématu. Dejte nám odlehčené postavy. Jediné, co Farrellymu uznám, je herecké obsazení,“ říká Vítek.

Z filmu Do boje|foto: Artcam

Po zhodnocení problematiky rasismu ve filmu Zelená kniha se Vítek, Tomáš a Dan pustili do francouzského sociálního dramatu Do boje. Tomáš viděl první polovinu filmu v lednu a druhou krátce před vysíláním pořadu Čelisti. Podle něj jde o vkusně uchopené konverzační drama. „Je to dvouhodinový film o tom, jak se Francouzi hádají. Režisérovi Stéphanu Brizému se myslím poměrně podařilo spojit politické a osobní,“ říká. „Už dlouho jsem neviděl francouzský film, ve kterém by se Francouzi dvě hodiny nehádali, asi to teďka frčí,“ spekuluje Dan. „Frčí to i v reálu. Sociální tenze a žluté vesty se ve filmu odráží, nebo je spíše předjímají. Nadnárodní korporace slíbí zaměstnancům, že za podmínek platového omezení neztratí svá pracovní místa. Nadnárodní korporace tento slib samozřejmě poruší, i přes to, že vykazuje zisky. Zaměstnanci se pak pustí do zuřivého odboje,“ říká Vítek.

„Film nejvíce křičí v těch nejtišších scénách, kdy se lidé například hádají v kavárně. Ve scénách divokých demonstrací naopak přebírá zvuk hudba,“ vysvětluje Tomáš. Film podle Vítka není agitka, protože není rámován ideologickými žvásty, spíše situaci popisuje. Režisér nicméně zvolil koncovku, která se dá považovat za citové vydírání.