Čelisti: Trochu hnoje, děti moje...

Cynismus Víta Schmarce přitom dosáhl takových rozměrů, že se jal z cynismu obviňovat ty, kteří z něj budou pravděpodobně obviňovat jeho. Děti moje jsou přesně vysoustruženým produktem pro udílení cen a tišení po harmonii bažících diváků. Všechny hrany mají měkčené a obalené havajskou sukýnkou a po zmáčknutí z nich teče lepkavá šťáva hojivých frází, které podobně jako kohout plaší smrt.

Smrt neplaší Takeshi Kitano. Nejen proto, že jeho filmy jsou plné násilí, ale i proto, že si s ní renesanční blázen potykal u silnice. Rychlý průlet jeho světy, v nichž se infantilita a hravost prolínají s pokerově utajenými emocemi a žánrovou brutalitou, narušovaly vpády hádavé rozhlasové Jakuzy. Poté, co si Dan usekl malíček, Vít prohlédl své tlusté střevo a Aleš zavřel ... a otevřel mozek, jim byla udělena milost a svolení provozovat svou pochybnou živnost i v příštím týdnu.

Je to dobře, protože specialista na holandskou, švédskou a japonskou výslovnost Dan má připraveno ještě mnoho lekcí, v nichž potkáme oblíbené hrdiny: Póla Frhovna, Štýga Larssona, Jessicu Podběl. Kde? Samozřejmě na Vahaji.

Ej dole Váhom voda běží... a Čelisti jsou stále svěží!