Čelisti versus Vary IV: Labyrint života a vulkán srdce

Zmíněná úvodní scéna s prasaty v režijním debutu Ixcanul talentovaného guatemalského režiséra Jayra Bustamanteho není pouhou rurální anekdotou – naopak až nepříjemně přesně předznamenává situace, do nichž se má dostat mladičká hrdinka Maria. Ta se má proti své vůli provdat za předáka na místní plantáži Lorenza, ačkoli by raději co nejdřív utekla do USA se svým vrstevníkem Pepem, který ji následně v opilosti přivede do jiného stavu. A stejně jako jeden z vepřů míří nedlouho po kopulaci na porážku, i Mariu čeká ve světě slabošských a intrikujících mužů boj o život svůj i nenarozeného dítěte.

Bustamanteho nádherně nasnímaný film zasazený do odlehlé části Guatemaly, kde se potomci Mayů snaží přežít na úpatí aktivní sopky, je plný promyšlených kompozic, které ale nikdy nesklouzávají k laciné exotice či fádní etnografii. Režisér pak navíc v posledním dějství účinně proměňuje jazyk svého filmu: delší, převážně statické obrazy s uhrančivou modulací barev ustupují hektické dokumentární kameře, která prohlubuje emoční účast diváka na gradujícím dramatu.

Z filmu Ixcanul |foto: Film Servis Festival Karlovy Vary

Velkou zbraní snímku, jenž je zároveň nenápadnou oslavou ženské nepoddajnosti a vnitřní síly, zůstává jednoduchost, která nicméně nebrání sofistikovaným přesahům. Příběh inspirovaný dlouhodobými problémy této jihoamerické země se zneužíváním domorodců (včetně alarmujícího počtu únosů dětí a obchodování s lidmi) je vyprávěn s citem pro detail a subtilností, která je na hony vzdálena jakékoli senzacechtivosti či citovému vyděračství. V Bustamanteho civilním i poetickém střetu problémů současnosti a posvátných tradic se nikomu nestraní: falešným bohem je tu jak samotný vulkán, jemuž obyvatelé bázlivě přináší oběti, tak i zázračný americký postřik proti všudypřítomným hadům.

Mnohem úspěšněji než oceňovaný rumunský Aferim!, o kterém bude řeč zítra, dává Bustamante prostor příslušníkům marginalizovaného etnika hovořícího minimálně čtyřiadvaceti různými dialekty. Jeho postavení ve společnosti totiž důvtipně ilustruje i prostřednictvím intrik jednoho z členů komunity – uraženého předáka Lorenza, který využívá své znalosti španělštiny k fatálním manipulacím. Přitom ale Ixcanul (místní výraz pro sopečnou činnost) nepřestává být osobním příběhem dívky, která je na horké půdě tajuplného místa, kde se mystika potkává s modernitou, nucena potlačit svou touhu po lepším životě i citovém a sexuálním naplnění. Jak říká jedno mayské přísloví: „Na konci času zjistíme, že ti, na které jsme celý život čekali, jsme my.“