Černá labuť: dokonalost nestačí
Pokud si odmyslíme kontroverzní „new age" fantasy Fontána, je poslední Aronofského tvorba až obdivuhodně semknutá. V centru jeho dramat stojí obsese, která žene postavy do víru sebezničení - ať už jsou to drogy v Rekviem za sen, bouření tribun a požitek ze zápasu ve Wrestlerovi nebo balet v Černé labuti.
Aronofského hrdiny spojuje motiv vášně, která překračuje možnosti jejich tělesných schránek a vede neodvratně k mrzačení. To je dočasně vykoupeno sladkou rozkoší okamžiku vytržení - prchavého, pomíjivého, ale v dané chvíli skutečnějšího než bolestná realita.
Zatímco předchozí snímek Darrena Aronofského Wrestler sázel na autentický, mnohdy až dokumentárně zevrubný pohled do života stárnoucího zápasníka, novinka se noří do rozbouřených vln archetypálního syžetu a teatrálně přepjatých emocí. Osud baletky Niny je hned zpočátku dán s platností věštby - úvodní snová sekvence odhaluje podstatu její obsese dokonalostí, ono zhoubné balancování na pomezí skutečnosti a fantazie, následná rekapitulace děje Labutího jezera zase nastiňuje příběhovou kostru, kolem níž se Aronofského drama nabaluje.
Hrdinčina pouť je tak jasně vyznačena mezi dvěma odtažitými póly. Na počátku je dokonalým ztělesněním bílé labutě: dětsky čistá, neposkvrněná, oddaná svému snu, ale přitom stále ukotvená v nedospělé nevinnosti. Aby se sen mohl stát skutečností, musí Nina odhalit temnou stranu své bytosti, být černou labutí, femme fatale, svůdnicí, manipulátorkou, ničitelkou. Aronofsky toto vnitřní drama neartikuluje pouze „divadelně", prostřednictvím vířivě nasnímaných tanečních pasáží, ale i v intimní sféře hrdinky. Ninina probouzející se sexualita, živočišnost a smyslnost je paralelním pásmem, do kterého se promítá dobře známý příběh Labutího jezera. Rozštěp osobnosti zesiluje i zneklidňující motiv zlého dvojčete - světácké baletky Lily, do níž si Nina promítá potlačovanou stránku osobnosti.
Pokud byl Wrestler filmem uzavřeným, v němž syrová ruční kamera a dlouhé stopovací záběry i detaily sloužily jako prostředek analýzy jednoho střemhlavého pádu, v Černé labuti mají takřka totožné prostředky funkci opačnou. Nina nemá žádné utajené nitro. Všechna její traumata, fantazie i noční můry se promítají na povrch, jsou součástí viditelného světa - často za cenu prvoplánově samoúčelných zjevení, které režisér mechanicky opsal v pokleslých žánrech. Pomalé mrzačení se umocňuje fantaskními obrazy mutujícího těla, psychotické prvky skutečnosti (např. Ninin patologický vztah s matkou) se cele přenášejí do vizuální složky a nabývají hmotnou podobu oživlých perverzit (soulož s temnou dvojnicí). Expresivita a zhmotněné emoce však místy kolidují s režisérovou snahou po precizním psychologickém portrétu a detailní studii charakteru.
Nedořečená místa ve Wrestlerovi vyžadovala něco víc než prvoplánově působivou filmařinu. Černá labuť si vystačí s křiklavými běsy, bytostně prožitým výkonem Natalie Portman, překrásnou Čajkovského hudbou a citlivou kamerou Matthew Libatiqua. Postrádá neokázalou, avšak rafinovanou hloubku, která by vybičovanému finále dodala onu bolestnou tělesnost, která žene Randy „Rama" Robinsona k poslednímu skoku. Ninino podlehnutí touze po dokonalosti je završeno gestem až antickým, ale o to méně autentickým.
Černá labuť je zahlcena touhou po dokonalosti, což ji ale stojí, podobně jako hrdinku, křehkou duši. Aronofského destrukční balet je tentokrát doprovázen pachutí prázdných manýr.
Hodnocení: 75%
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
