„Češi zažili dva druhy totality, proto jsou citliví na ohrožení svobody,“ říká novinář Jamie Bartlett

Jamie Bartlett
Jamie Bartlett

Jamie Bartlett píše knihy o technologiích a radikálních politických myšlenkách. Během své práce zavítal i do České republiky – zaujal ho kryptoanachistický kolektiv Paralelní Polis v pražských Holešovicích a Vít Jedlička, zakladatel Liberlandu, nejnovějšího ministátu na světě. Mluvili jsme s ním o tom, proč by se z jeho knih mohlo zdát, že je Česká republika semeništěm radikálů, i o jeho nejnovější  knize, ve které varuje, že současné technologie mohou zničit demokracii.

Ve svých knihách se často zaměřujete na pozoruhodné osoby. Strávil jste nějakou dobu v komuně založené na volné lásce v Portugalsku, jezdil jste po Evropě s spoluzakladatelem English Defence Legue Tommy Robinsonem, zkoušel drogy s Psychedelic Society. Podle jakého klíče si svoje postavy vybíráte?

Kdykoliv píšete knihu, která je hodně založená na osobnostech, musíte najít zajímavé lidi, pomocí kterých můžete ilustrovat víc než příběh jich samotných. Takže vždy vyhledávám lidi, kteří jsou sami o sobě zvláštní a dělají divné věci, ale zároveň vypovídají něco o širších společenských procesech. Tommy Robinson je pochopitelně zajímavý sám o sobě, ale zároveň představuje nový typ pravicového radikála, který využívá internetu, je mladý, ale zároveň se nebojí vyjít do ulic.

Ale samozřejmě jsem také omezený tím, kdo je se mnou ochotný mluvit. Často narazíte na lidi, se kterými byste rád strávil nějaký čas, ale oni s vámi ne. Vždycky jsem chtěl psát o politice tak, aby se to zábavně četlo. Knihy o politice jsou často napsané zbytečně složitě. Občas se proto dostanete do náročných situací. Byly chvíle, kdy šlo celkem do tuhého, kdy jsme dělali docela nebezpečné věci... Včetně toho, když jsem požil halucinogenní houby.

Ve své nejnovější knize People versus Tech popisujete, jak jste navštívil pražskou Paralelní Polis, předtím jste v Praze strávil nějaký čas s antiislámskými aktivisty nebo se zakladatelem Liberlandu Vítem Jedličkou. Z vašich knih by se tak skoro mohlo zdát, že Česká republika je semeništěm radikálů. Jak se to stalo, že tu máte tolik vazeb na Česko?

Je to zvláštní, zrovna před nedávnem jsem přemýšlel o tom, jak se to stalo, protože jsem si toho taky všiml. Říkal jsem si, jestli to není jednoduše tím, že jste za poslední století zažili dvě různé formy totality, proto velmi citlivě reagujete na jakékoliv ohrožení osobní svobody a kvůli tomu máte mnoho skupin, které jsou politicky aktivní. Můžete říct, že Vít Jedlička a lidé z Paralelní Polis vidí technologické monopoly a jejich nové možnosti sledování jako skutečnou dlouhodobou hrozbu, protože už něco podobného zažili. Vlastně něco podobného říkal váš prezident, když jsem ho slyšel mluvit 17. listopadu 2015 na pražském Albertově: jsme zvyklí na různé druhy totality, a tak jsme před ní velmi ostražití. 

V závěru své knihy Radicals zmiňujete, že vám Vít Jedlička říkal: „Mate mě, že podle všeho rozumíte našim argumentům, ale říkáte, že nejste anarchokapitalista. Jak je to možné?“ Můžu se zeptat, co jste mu odpověděl?

Neptal se mě na to přímo Vít Jedlička, ale jeho kamarád z Paralelní Polis, který je taky zapojený v Liberlandu. Řekl jsem, že nevěřím, že všechno může vyřešit trh – historie nás naučila, že nějaká centrální moc vždycky hraje jistou roli v koordinaci lidí, peněz a tak dále. Řekl jsme mu ale podle mě důležitější věc, a to sice, že každé hnutí do jednoho, o kterém jsem kdy psal, se mě ptá na takřka tu samou otázku. Každá skupina, která tráví hodně času protestováním a snaží se změnit svět, postupně sama sebe přesvědčí, že je úplně samozřejmé, že má pravdu, a pokud ostatní nesouhlasí, je to pravděpodobně proto, že jim asi nerozumí. To je myslím problém současné politiky, přesvědčení, že když s vámi někdo nesouhlasí, musí být mentálně zaostalý nebo tak něco.

Jeden z nejzajímavějších konceptů, který popisujete, jsou takzvané „chytré kontrakty“. Mohl byste popsat, o co jde a kam to může vést?

Chytré kontrakty je v podstatě program, který za vás provede určité pokyny v momentě, kdy jsou splněny podmínky, co do něj zadáte. Když odevzdám článek, kontrakt automaticky projede můj text, zkontroluje, jestli má požadovanou délku a věnuje se zadanému tématu, a pak mi automaticky zašle honorář. To vše proběhne pomocí veřejně přístupného kódu, aby si všichni mohli ověřit, že to funguje a bylo to transparentní. Ulevilo by to pomalé a neohrabané byrokracii. Vše by proběhlo více hladce a spousta lidí je z toho nadšená.

Bitcoin. Učebnicový příklad bubliny musí splasknout

Bitcoin

Bitcoiny jsou na světě skoro 10 let, teď ale jako by se o nich mluvilo všude. Kryptoměna, která vždy vzbuzovala stejnou měrou nadšení i skepsi, totiž jenom za letošní rok zvýšila svoji hodnotu o více jak 1 600 procent. Současná hodnota všech bitcoinů se pohybuje okolo 300 miliard dolarů. Čeká tuhle nafouknutou bublinu bolestivé propíchnutí? A jde bitcoiny považovat za peníze v pravém slova smyslu?

Řekněme, že máte most, na kterém jsou výmoly. Pomocí chytrého kontraktu byste mohl automaticky skenovat SPZky projíždějících vozidel a účtovat řidičům drobné poplatky na opravu v poměru s tím, jak často tu jezdí. Problém samozřejmě je to, když se něco nepovede. Protože je to většinou celé připravené předem pomocí blockchainu, je těžké změnit to rozhodnutí. Není jednoduché zrušit neplatné smluvní dohody. 

Věnujete se i konceptu nepodmíněného základního příjmu (NZP), který je čím dál tím populárnější. Jako u většiny věcí, o kterých píšete, nabízíte na něj dva opačné názory. Jeden je skoro utopický: lidstvo se pomocí NZP vypořádá s problémy vyplývajícími z automatizace práce. Druhý je temnější: NZP bude udržovat nemajetné masy těsně nad hranicí chudoby, aby se nebouřily. Myslíte si, že je jedna z těch variant pravděpodobnější?

Je to neuvěřitelně populární nápad, který jde napříč politickým spektrem. Máte tu radikální levičáky, kteří ho vidí jako skvělý způsob, jak zamést s monotónní prací a přerozdělit bohatství, ale také radikální pravicové libertariány, kteří v něm vidí způsob, jak zastavit protesty proti kapitalismu poté, co nebude zbývat mnoho pracovních pozic v automatizované budoucnosti. Osobně si ale nemyslím, že je to bůhvíjak dobrý nápad, protože si nedokážu představit, jak překoná obrovskou nerovnost, která vyplyne z technologického vývoje. Podle mě je dobré s tím nápadem experimentovat, vyzkoušet ho v malém měřítku, ale nejsem příliš optimistický, že by NZP byl schopný vyřešit širší problémy hypernerovnosti vzniklé v důsledku rozvinutí umělé inteligence.

Spousta lidí se snaží vypořádat s nedávnými politickými změnami. Hodně z nich hledá paralely s 30. lety 20. století. Proč je podle vás lepší hledat paralely v Evropě 19. století?

Toto přirovnání jsem použil ve své předposlední knize. Rané 19. století bylo také obdobím rychlé technologické proměny a to způsobilo explozi ne jednoho, či dvou velkých nápadů, jak tomu bylo ve 20. století, ale rozkvetla tu celá spousta nového politického uvažovaní. Některé z těchto proudů byly velmi odvážné a převratné a ve svém důsledku velmi prospěšné. Takže mi přišlo, že je to vhodnější srovnání. Také to bylo velmi turbulentní a náročné období, ale ne nutně jen špatné. Oproti tomu, když si vezmete 30. léta, musíte myslet jen na hrůzostrašné události, ve které toto období vyústilo, jak nalevo, tak napravo. Chtěl jsem mít trochu optimističtější náhled.

V jednom článku z loňského roku jste spekuloval o konci národních států s tím, že nás možná čeká dříve, než bychom si mysleli. Doslova jste tam koncept národních států označil za „pozůstatek 19. století“. Myslíte si, že se dožijeme konce národních států? Co je nahradí?

Měli jsme tu už tolik změn v uspořádání společnosti. Feudalismus, impéria, kočovné skupiny, teokracie... Národní státy jsou poměrně nedávný koncept a nevidím žádný důvod, proč by tu měly být navždy. Zcela závisí na dvou základních věcech. Jednou je kontrola vlastních hranic – bez toho, abyste mohli určovat, kdo může dovnitř a kdo ven, už ve skutečnosti nemáte zemi. Druhou je schopnost vybírat daně, což je způsob, jakým může centrální vláda pořizovat věci pro své občany. V následujících 30 nebo 50 letech se podle mých předpokladů výrazně sníží schopnost vlád vybírat daně a zvýší se počet lidí, kteří se budou pohybovat přes hranice. Když tyto dva vlivy sečtete, nemyslím si, že tu budou národní státy navždy. 

Těžko se ale předpovídá, co by je mohlo nahradit. Zmiňoval jsem několik příkladů. Jedním takovým je Vít Jedlička a jeho Liberland. Kdo ale ví, co přesně bude. Já si jistý nejsem. Národní státy ale budou pod velkým tlakem.

Poslechněte si celý rozhovor s Jamiem Bartlettem o vládním sledování, Hunter S. Thompsonovi a o tom, proč je Evropa první poloviny 19. století lepší paralelou pro současnost než 30. léta.