Český film se nadechuje. Rekapitulace české filmové naděje

Schmitke: Porušit všechna pravidla

Jedním z prvních překvapení byl absolventský snímek česko-německého režiséra Štěpána Altrichtera, který s mezinárodním štábem natočil slovy Kamila Fily „film o tom, jak se u nás Němci ztrácí v lese“. Altrichter si podle svých slov chtěl vyzkoušet porušit pravidla klasické dramaturgie a natočit film fungující na pocitové rovině. „Byl to velký experiment, možnost naposledy si ve škole zkusit něco, co by za komerčních podmínek nešlo. Zkusit hodně jiný vyprávění, hodně zamotanou věc. Vyzkoušeli jsme si tak vlastní filmovou řeč, mystiku spojenou s humorem,“ komentoval režisér v rozhovoru na Radiu Wave.

Podívejte se na Český film v roce 2016: Nová naděje?

„Schmitke funguje mnohem víc jako koncept než jako živý film, ale je to něco, co funguje i na zahraničním trhu,“ hodnotí Lucie Česálková, podle které Schmitke patří k několika nejlepším současným snímkům, byť oceňuje jen některé jeho složky. Na české poměry fascinující kamera a zvuk ve Schmitkem zjevuje Krušné hory, jak jsme je zatím neviděli. Ve filmu mají klíčovou roli divočiny, kde se německému inženýrovi Schmitkemu dějí věci, které nejsou tím, čím se zdají být.

Čtěte také: Režisér Štěpán Altrichter: Schmitke je film plný reálných příběhů

Podle Altrichtera jsou momentálně podmínky pro podporu filmu v Česku lepší než v Německu, kde se snáz prosazují společensky uvědomělé a edukativní snímky. V Česku se podle něho k filmu přistupuje jako k umění, dává se víc prostoru ujetým nápadům. „Jeden německý fond nám scénář zamítl s tím, že je to nějaké divné a že neví, co z toho bude. Český fond nám přesně pro ty samé důvody peníze dal. Že je to nějaké divné a že to chtějí vidět,“ směje se. Se svým týmem rozepsal i druhý příběh na stejné téma: o Čechovi, který přijíždí do Německa. „Zvrhlo se to do divné komedie o Zemanovi, který obsadí Německo s Putinovou pomocí a udělá z toho český protektorát, ale pak jsme si říkali, že o Zemanovi točit nechceme. Raději tlustého dědka, co jede z Německa do Čech.“

Z filmu Schmitke |foto: Artcam

Rodinný film: Klamat žánry

„Rodinný film je příklad snímku, jehož závěr si autor dovolil úplně otevřít,“ vysvětluje Kamil Fila, v čem český standard převyšuje snímek česko-slovinského autora Olma Omerzu. „Při jeho sledování strávíme asi 15 minut se ztraceným psem na opuštěném ostrově a nakonec ani nevíme, jestli ta rodina zůstala pohromadě. Umožňuje nám přemýšlet nad tím, co to znamená rodinný film. Jestli je to home video, film, který má u koukání tmelit rodinu dohromady, nebo film, který zdůrazňuje, že všechny krize, které se nám dějí, jsou rodinné. Je to typ snímku, který umí vyvolávat otázky, nechat v divácích nejistotu.“

„Je výrazný v tom, jak jemně pracuje s obyčejnými věcmi,“ doplňuje filmový publicista Hospodářských novin Tomáš Stejskal. Stejně jako pro dvojici Aleš Stuchlý – Vít Schmarc z pořadu Čelisti nebo pro Štěpána Altrichtera je pro něj Rodinný film nejpozoruhodnějším z nedávných debutů. „Dokáže neobvykle vyprávět, ze psa udělat hrdinu celovečerního filmu. Pro mě je to něco neobyčejně originálního, i když to pro někoho možná zapadne, ten film je v některých ohledech velmi nenápadný.“ I Lucie Česálková ho zmiňuje ve svém výběru, současně však upozorňuje na jeho slabiny. „Je to snímek, co se hodně opájí svým stylem, postavy jsou hodně neživotné. Všechny mají podobné reakce na různé situace, jsou všichni stejně prázdní. Je to ale velmi čistě udělaný film.“

Čtěte také: „Rodinný film je o vás všech,“ říká režisér Olmo Omerzu a herečky Křenková a Boková

Recenzenty magazínu Variety nebo Hollywood Reporteru, kteří film viděli na festivalu v San Sebastianu, zaujala mladá herečka Eliška Křenková, potenciální příští hvězda evropského filmu, a „antropologický odstup“, se kterým Omerzu sleduje svoje postavy. „Přišlo mi v něčem zajímavé pojmout takto příběh, který je v určitém momentu docela melodramatický,“ říká režisér o rozhodnutí ve filmu akcentovat motiv pozorování rodiny, jako se pozorují zvířata na Animal Planet. „Všechno je to zároveň příprava na toho psa, který se stane metaforou rodiny. V době, kdy jsem o tom filmu začal uvažovat, jsem narazil na fenomén videí na YouTube, kde kočky hrajou na piano a tak, různá zvířata se zlidštěnými rysy v nich různě vyvádí. Ta videa mají obrovskou sledovanost, přišlo mi to zvláštní, že lidi se radši dojímají nad blbostmi se zvířaty než nad lidským osudem. Přijde mi to problematické a ten film se toho v hodně segmentech týká.“

Já, Olga Hepnarová: Pocit odpadlíka

„Olga Hepnarová znovu stvořila obraz Prahy v éře normalizace,“ komentuje Kamil Fila vizuální koncepci debutu Tomáše Weinreba a Petra Kazdy. Většina kritiků se shoduje v tom, že film trpí dramaturgickou roztříštěností a názorovou nejistotou ohledně své hlavní postavy. „Olga Hepnarová neví, jestli je existenciálním psychologickým dramatem, jestli to má být film o etice zla, která je jak v hrdince, tak v systému, který ji odsoudí, nebo je to ještě něco jiného,“ říká Lucie Česálková. Zobrazení normalizační Prahy a herectví Michaliny Olszańské však z filmu dělá na současné české poměry výjimečnou podívanou. „Všechno podstatné je vyobrazeno souhrou hrdinky s kamerou, jejím herectvím. Olszańská hraje držením těla, chůzí, těmito prostředky ukazuje, jak její postava nezapadá do okolního světa,“ říká Tomáš Stejskal.

Z filmu Já, Olga Hepnarová |foto: Bontonfilm

„Michalina Olszańská přišla na casting oblečená jako ze 70. let a zároveň byla nemocná, taková utahaná, takže byla rovnou jakoby v roli Olgy. Zaujala nás hned,“ vypráví v rozhovoru Petr Kazda. „Myslím, že ten film velmi rychle pochopila, je to chytrá a otevřená herečka, poté co jsme našli polohu, kde má Olga být, tak už jela jakoby samospádem.“ Kamil Fila zdůrazňuje podobně jako u Rodinného filmu schopnost snímku znejišťovat diváka. „Opravdu nelze říct, že film Hepnarovou obhajuje, zároveň to zanechává pochybnost, co dělat s lidmi, co se společnosti vymykají.“ Film je oceňovaný i za to, že viníkem odcizenosti a neštěstí Olgy Hepnarové nedělá tehdejší normalizační atmosféru. „Snažili jsme se udělat existenciální drama, proto ta doba ve scénáři nebyla důležitá skrz motivy policejní zlovůle nebo komunistické zlovůle, jen jednou se tam řekne soudružka Hepnarová,“ říká druhý z filmových autorů Tomáš Weinreb. „Chtěli jsme s Petrem najít rovnováhu mezi všemi těmi fakty,“ popisuje možný důvod nevyhraněnosti filmu. „Pořád se bavíme, jestli zdravá nebo nemocná, psychotik, nepsychotik, jestli opravdu zažila velké příkoří. Nejdůležitější je ale celková emoce toho příběhu.“

Polednice, Rudý kapitán: Aktualizované žánry

Z filmu Polednice |foto: Falcon

Dva žánrové snímky, které se v kinech objevily letos v březnu, doplňují trojici artových filmů o nadprůměrný horor a kriminální thriller. „Folklorní pověstí inspirovaná báseň K. J. Erbena má nezvykle bohatý druhý život,“ píše Vít Schmarc v recenzi Polednice pro Radio Wave. „Vedle generací čítanek už se reinkarnovala do komiksu a filmové povídky. Právě sytá vizuální interpretace F. A. Brabce, v níž se krajem potácí neforemný Bolek Polívka v přestrojení za polního strašáka, je zároveň názornou ukázkou, jak se dá prostý příběh zrůdně zdeformovat v hloupý kýč.“ Polednice Michala Samira a Matěje Chlupáčka ale podle něj už od prvních záběrů působí jako „jiný živočišný druh“. A to zejména díky práci s prostorem a atmosférou v pomalém letním „poúpalovém tempu“.

Čtěte také: Polednice aneb přízrak parného léta

„Polednice je velké zpochybnění Erbenovy klasiky, není to horor, kde čekáme na monstrum, ukazuje se, že problém je částečně v matce, ale hlavně v chybějícím otci. Ukazuje se, že chybějící otcové jsou zdrojem všech problémů, takže se hororový žánr usadí do nějakého realističtějšího kontextu,“ chválí Kamil Fila. Rudý kapitán je podle něho kromě skvělé vizuální koncepce výjimečný tím, jak zobrazuje práci policie. „Policista už neslouží bývalému režimu. Vyšetřuje zločiny, které se tehdy staly, a má potřebu dokázat, že není komunistickej polda. Zároveň ale ví, že teď jsou nový pořádky, který zároveň znamenají, že to možná nebude moct došetřit. To jsme si dřív v detektivkách dlouhodobě neuvědomovali, teďka to díky tomuhle filmu víme, že některé případy nelze došetřit.“

Kobry a užovky: Téma do hospody

Snímek Jana Prušinovského oceněný Českým lvem za nejlepší loňský film nepatří mezi mladé debuty mladých českých tvůrců, Prušinovský je už léta známý díky oblíbeným seriálům Okresní přebor, Čtvrtá hvězda nebo filmu Poslední zápas Pepika Hnátka. Jeho film z českého maloměsta, „kde nic není“, je podle některých publicistů ještě o úroveň výš než snímky, které momentálně budí nadšení. Za nejlepší český film za dlouhou dobu ho považuje Fila i Lucie Česálková, s Rodinným filmem a Cestou ven Petra Václava ho k nejlepším řadí i posádka Čelistí.

Z filmu Kobry a užovky |foto: Falcon

„Pro mě je nejlepší, protože je nejhotovější, funguje jako celek. Je to sociální drama z českého prostředí, zároveň je univerzální v mezilidských vztazích. Je také divácké, komunikuje na relativně umělecké rovině a zároveň dokáže oslovit i širokou veřejnost, baví se o něm lidi v hospodě,“ říká Česálková. „Je důkazem toho, že jde natočit film, kterej není hloupej, a zároveň není podbízivej,“ souhlasí Fila. „Ukazuje něco z český nátury, je vtipnej, není to drásavý sociální drama. Je na tom vidět že se Prušinovský od určitého mírně estrádního nebo sitcomového pojetí, který dělal v Okresním přeboru, posunul, je to jeho nejzralejší dílo. Méně se spoléhá na to, že nějaká figurka říká legrační hlášky. Zároveň je jeho film o problémech, které přehlíží všechna média, o malém městě, kde není co dělat.“

Čtěte také: Uhrančivé kobry a váhavé užovky

Fila zdůrazňuje Prušinovského náklonnost k českému prostředí i filmové tradici, režisérovým dalším přáním je navázat na sci-fi komedie Miloše Macourka. „Prušinovský už strávil dost času přejížděním po českých vesnicích a posloucháním toho, jak lidi mluví v hospodách. Cítí, že by ty příběhy měly být o nich. Nechce dělat filmy, které nepůsobí česky, chladné, otevřené filmy s vyprázdněnou narací. Tím se liší od mladých českých debutantů. Olga Hepnarová nebo Rudý kapitán jsou opravdu velmi nečeské filmy, jsou patetičtější, mají větší odstup.“