Chtěli mě prodat. Bála jsem se o život. Jak se Viktorka Rys učí pracovat se strachem?

Zkušená cestovatelka Viktorka Rys (dříve Hlaváčková), známá taky jako Ultraviktorka, podnikla desetiměsíční cestu po Balkáně. Začala tím, že si pořídila auto, protože chtěla překonat svůj mnohaletý strach z řízení. To ale rozhodně nebyl jediný strach, který musela během svých dobrodružství zažívat.

V malé bosenské vesnici se seznámila s majitelem ubytování, který jí později nabídl, že může přes zimu žít a pracovat na zamýšlené knize v jeho horské chatě. Ta se nacházela víc než 20 kilometrů od civilizace, kde nebyly žádné vymoženosti města a kolem se toulali medvědi. Viktorka polorozpadlou kuču opravila a zažila tam, jak říká, nejkrásnější týdny. „Nikdy jsem nezažila tak hluboké a neotřesitelné štěstí jako první týdny tam,“ líčí Viktorka. Pak se ale něco změnilo. Kolem chaty se beze slova začali potulovat neznámí muži a majitel reagoval jinak než dřív. Manipulativně.

Čtěte také

Viktorčina „Cesta tam“. 5 měsíců v Karpatech. Vlk, okradení, zážitky a jiný běh času

Různé provozní okolnosti, jako například rozbité auto, a dříve ignorované znaky nebezpečí, jako přítomnost zbraně, se postupně obrátily proti Viktorce. „Chtěl mě prodat,“ dovodila si cestovatelka z dalších okolností. Sama přiznává že ignorovala „red flags“, které se k majiteli chaty vztahovaly. Síť známostí a těžko proniknutelné záměry místních ji vedly k tomu, že se rozhodla obrátit na policii a ambasádu. „Bála jsem se, že mě oddělají,“ vysvětluje.

16 fotografií

Jak to bylo dál? A jak se liší strach z přírody a strach z lidí, zažívaný na cestách v odlehlých oblastech Evropy? Kdy máme se strachem – nejenom na cestách – bojovat a kdy mu naslouchat, protože nás chrání?

Poslechněte si nový díl cestovatelské Casablanky, ve které Viktorka Rys mluví o strachu z místních lidí, kterým byla vydaná na milost, ale také ze strachu z rozbouřených laponských jezer. Tomu se rozhodla čelit tím, že do nich vyrazí na packraftu.