Co znamená být sám sebou a proč to někdy není příjemné?

18. listopad 2025
Balanc

Autenticita se skloňuje ve všech pádech, původní význam se ale často vytrácí v marketingových heslech a příručkách osobního rozvoje. Psychoterapeut a kouč Michal Mynář varuje před zjednodušenou představou, že být autentický znamená najít své neměnné pravé já. Taková honba je podle něj slepou uličkou. Skutečná autenticita totiž není stav, ale nekončící tvůrčí proces, ve kterém neustále balancujeme mezi potřebou svobodně se projevit a touhou po bezpečí.

„Blízký nepřítel autenticity je rigidita. Tohle jsem já, takhle to prostě mám, takhle je to daný a tečka.“ Místo rozlišování na pravé a falešné já nabízí Michal Mynář přemýšlet o kreativním a bezpečném já. Kreativní je spontánní, plné nápadů a touhy jít s kůží na trh, zatímco bezpečné já se stará o naši zranitelnost a chrání nás před riziky. Cílem není, aby jedna část potlačila druhou. Naopak, jde o jejich spolupráci a vzájemné pochopení, protože lpění na představě o sobě a světě je spíše projevem rigidity než opravdové autenticity.

„Být autentický, být opravdový za každou cenu. Řekněte to třeba gayům ještě v polovině 20. století.“ Zároveň platí, že být stoprocentně svůj za každou cenu je nejen vyčerpávající, ale i nebezpečné. Lidé z různých menšin by o tom mohli vyprávět. Museli a musejí se vytvářet bezpečné prostory a kódy, aby mohli svou identitu projevit bez strachu z postihu. I to je důvod, proč se někteří lidé paradoxně mohou cítit autentičtěji v mileneckém vztahu než v manželství. Je v něm méně v sázce, a tak si mohou dovolit více riskovat.

Poslechněte si celý rozhovor o tom, proč je moderní posedlost autenticitou zrádná a jak ke svému já přistupovat tvořivě a zodpovědně.

autor: Petr Bouška
Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.