Creepy Teepee 2014: Řev, černá a postironie
Elektronika, indie rock, post punk, divný folk? Že jste měli hudební festival Creepy Teepee zařazený pod těmito škatulkami? Na letošním, šestém ročníku, který probíhal tři víkendové dny ve zrušeném kutnohorském pivovaru, celkem překvapivě dominovaly (alespoň pro mě) ani ne tak hvězdy typu Julie Holter, Ducktails nebo Kap Bambino, ale spíše posthardcoreové/screamo kapely, které do bezstarostného křížení stylů a ironického odstupu vnesly smrtící intenzitu, sveřepost a angažované texty.
Jako kdyby se i ti hraví nezávisláci začali připravovat na apokalypsu. Ne náhodou barevné módní kreace z minulých let vystřídala bezmála uniformní černá.
Byla to moje premiéra a zvěsti o domáckém malém festivalu nelhaly. Je zatraceně příjemné přijet na festival, na kterém se vás sekuriťáci místo obtěžujícího prohledávání tělesných dutin u vchodu zeptají na to, jaká byla cesta, a když vejdete do areálu, nespatříte tam jediný banner sponzorů. Samozřejmě že orientace v line-upu je trochu punk, žánrové skoky maličko extrémní a spousta jmen kapel je, hádám, pro většinu účastníků velká neznámá (já to klidně za sebe přiznávám), ale mezi tou šedesátkou pozvaných (poměr české vs. zahraniční byl tak půl na půl) zaručeně kápnete na nějaký objev, o kterém jste zatím neměli ani tušení.
Páteční program pro mě začal až později v podvečer, ale estonský rapper Tomm¥ Ca$h a francouzští Kap Bambino na hlavním pódiu mi zmeškané koncerty vynahradili. První jmenovaný je jakousi východoevropskou verzí Die Antwoord, ale zásoba vtipů mu zatím nedochází, druzí pro změnu servírovali divoký elektro punk s intenzitou na jedenáct, při kterém pár fanoušků neodolalo a dali si i nefalšovaný stage diving. Noční taneční seance se protáhla až do ranních hodin, což se mimochodem následující dny opakovalo.
Sobota patřila skoro výhradně kytarám – rakouský post rock Lime Crush neurazil, slovenští Elections in the Deaftown jako by sem zabloudili z nějakého hodně vedlejšího pódia Pohody a švédští Makthaverskan s afektovanou zpěvačkou nabídli důvod k odpolední procházce po okolí bývalého pivovaru. Zvláště když měl jeden za sebou smršť posthardcore/screamo/postmetalových kapel, které mírumilovnou atmosféru rozčísly pořádně agresivními riffy a nekompromisním řvaním. Nejdříve u mě zabodovali pro mě dosud neznámí chebští Le Bain De Maid, techničtější Old Soul z amerického Michiganu museli šokovat nejednoho náhodného kolemjdoucího (zvuk z hlavního pódia se nesl daleko do města) a (nic) do koktejlu ještě přimíchali blackmetalovou temnotu.
Kdo si chtěl v sobotu večer zatancovat, měl to celkem těžké – abstraktní beaty Patten sváděly spíše k přepočítávání na logaritmickém pravítku, Ital přesunutý z pátku zase svoje experimentální techno balil do šumů. Vystoupení maskovaných Dying Breed či parodické porn-pop divy Actually byly spíše z kategorie performancí a ti první s rozbrušovačkou a monotónním industrialem působili rozhodně o něco trapněji.
Nedělní program sliboval největší taháky a areál bývalého pivovaru se přece jen zaplnil o trochu více (přesto je číslo pět set návštěvníků optimistický odhad). Le1f týden před akcí zrušil evropské turné, tudíž z očekávaných zástupců „queer rapu“ zůstal/a jen Mykki Blanco. Kvůli časovému skluzu musel/a vzít zavděk trochu klaustrofobním prostorem druhého pódia v bývalých sprchách, ale tam, kde by asi nejspíše většina interpretů selhala, diktoval/a v okouzlujících rudých rukavičkách nadšenému publiku.
Místo gradace večera pak ale přišlo spíše sedativum – Julia Holter se západem slunce servírovala se svou kapelou intimní, ztišené písničky, které by asi více sedly do nějakého jazzového klubu ke sklence vína. A její „This is fun“ ze začátku koncertu bylo spíše zbožným přáním. Nic proti prudkým žánrovým střihům a kontrastům, ale bylo to nejspíše poprvé a snad i naposled, co na Creepy Teepee zazněl saxofon (v neironickém kontextu, podotýkám!).
Hrozící bouře málem smetla Planety, které působily zaraženým dojmem, Please The Trees by ke své psychedelické seanci asi potřebovali větší tmu a noční Ducktails přinesli možná největší zklamání z velkých jmen. Na opačném pólu pro mě byla kytarová smršť Drom, kreativní chaos Gagarin a hlavně další Severočeši Esazlesa. Jejich generační (anti)hit Průměrný děti historie se svým textem („pořád se chceme snažit dělat něco jinak / ale pokaždý to dopadá stejně“) mířil i dovnitř scény, která se dosud realizovala hlavně módními kreacemi.
Třeba už přeháním, ale koncentrace podobných – zcela neironických – projektů na letošním Krýpku svádí k otázce, jestli se komunita pražských „indies“, kteří do Kutné Hory každý rok míří, nezačíná více politicky angažovat, či rovnou radikalizovat. Je ale taky dost dobře možné, že kluci v kšiltovkách s hlučnými kytarami jsou jen další přejatá móda, která se přežene stejně jako třeba witch house. Tak třeba příští ročník napoví více.
Creepy Teepee 2014, 11.–13. 7. 2014, areál bývalého pivovaru Lorec, Kutná Hora
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
