CTM 2012 – spektrální sonické prožitky

8. únor 2012
02541349.png

Pochytat všechny fantomy na letošním ročníku berlínského Club Transmediale? Úkol zhola nemožný.

Zkuste se v jednu chvíli nacházet ve dvou různých, pět minut chůze od sebe vzdálených klubech (případně mezi nimi přebíhat podle toho, kde zrovna hraje váš oblíbenější DJ a znovu stát jednu frontu před vchodem, druhou na šatnu...), během půl hodiny ve večerní dopravní špičce projet centrum města jako páni nebo vstát na odpolední diskuze s vystupujícími, když jste ještě v dopoledních hodinách (sic!) křepčili v Berghainu, který o víkendu slovo „zavíračka“ nezná...

Workshopy a diskusní panely tentokrát zůstaly nenavštíveny, ne tak ovšem výstavy. Příznačně nazvaná Ghost Off The Shelf vyvolávala obskurní duchy ze zastaralých médií typu videokazet a černobílých televizorů pomocí prezentovaných minifilmů či různých abstraktních a psychedelických AV koláží, nicméně pomyslnými vítězi byly dvě interaktivní instalace – Between You And Me a Just Noticable Difference. První zmíněná vytvářela ve tmě pomocí dvou paprsků plasticky a reálně vypadající zeď, ne nepodobnou vstupům do jiných dimenzí ve sci-fi filmech, přičemž realističnost zážitku ještě umocňoval zvuk padajících skleněných střepů a umělá mlha válející se po oné multi-senzorické stěně.

Just Noticable Difference zase byla malá temná místnost, do níž člověk ulehl a poté byl vydán napospas sonickému, světelnému a fyzickému „útoku“ na smysly, který vyústil v až téměř dokonalé navození pocitu kosmonauta zažívajícího odlet vesmírné rakety. Vše zmíněné bylo součástí festivalu Club Transmediale v již z minulých let zavedeném prostoru Bethanien. Bohužel nutno podotknout, že letošní doprovodný program překonal i multimediální výstavy (jež byly z velké většiny nezáživným videoartem) spadající pod samotné mateřské Transmediale, které již několikátý rok hostil i tentokrát Haus Der Kulturen Der Welt.

Odchycený fantom z největších byl bez diskuze Ben Frost, který společně s bubeníkem Shahzadem Ismailym a kontrabasistou Borgarem Maganosem představil v pátečním programu skladby především z alba By The Throat a publiku v Berghainu ukázal, jak dokáže být jeho produkce i v živém provedení v jedné chvíli komorní, intimní a křehká (říkejme tomu třeba drone ambient) a vzápětí epická, masivní a tep zastavující (experimentální noise). Skvěle sehrané trio, perfektní zvuk a k tomu hudba, která má sílu orkánu i citlivost konečku prstu – jedním slovem skvělý koncert.

01079667.jpeg

Hned v úterý mi David Letelier aka Kangding Ray potvrdil, že je skvělý producent i DJ. Jeho říjnový live-set s dalšími dvěma kumpány na krakovském Unsoundu patřil mezi to nejlepší z programu a v Berlíně nezklamal ani coby DJ, když vystavěl skvělou šedesátiminutovku především z vlastní produkce známé z aktuální desky OR. To samé se bohužel nedá říct o Byetonovi, jehož vystoupení jsme sice nestihnuli, ale následný DJset, který úterní program zakončoval, už ano. Proti selekci nelze říct křivého slova, ale způsob míchání, kdy nechával dohrávat sebevíc tanečnější skladby prakticky až do konce, na celkové party atmosféře rozhodně nepřidal.

02513528.jpeg

Podobnou možnost srovnání jako u Kangding Ray nabídlo i vystoupení libanonského objevu loňského roku jménem Morphosis. V Krakově na Unsoundu skvělý sólový live-act, v Berlíně na CTM rozpačité vystoupení především kvůli naprosto zbytečnému kytaristovi, který se vedle Rabiha Beainiho svíjel v křečích při minimalistickém vybrnkávání a následném echování odehraného, jako kdyby se jednalo o nejlepší kytarová sóla uplynulého století. V tomto případě bohužel spojení digitálního a instrumentálního světa nezafungovalo ani trochu.

Trianglový večírek, jenž proběhl v Berghainu o den dříve, očekávaně ovládnul kapucín Holy Other, který přidal ostřejší kontury představě, jak by možná mohla vypadat vystoupení Buriala, kdyby se k nim chráněnec Hyperdubu někdy v budoucnu odhodlal. Nasamplované ženské vokály splývaly s downtempem zjemněným dubstepovou rytmikou a duchové protentokrát zůstali uzamčeni v Pandořině skříňce. Oproti producentům oOoOO a Balam Acab, kteří si za mikrofon přizvali ženy živé, sice Holy Other prohrával v míře „vizuálního prožitku publika z dění na pódiu“, ale co se týkalo samotné sonické složky, bylo jeho zařazení na závěr trianglového miniprogramu správným rozhodnutím. Balam Acab byl z evropské premiéry místy zjevně nervózní, ale vyzpíval se z toho s grácií. Nicméně jestli někdo čekal od čtvrtečního večera witchhousovské orgie, k nimž měl nakonec nejblíže oOoOO, mohl být lehce zklamán jejich s postupem večera vzrůstající absencí.

02397048.jpeg

Pandořinu skříňku s lesními duchy tak nakonec rozmetal na kousíčky až Roly Porter, na kterého byl tentokrát i místy se spíše hledající Mika (ladím, nebo už hraju?) Vainio krátký. Na obranu tohoto zvukově nekompromisního Fina ale nutno dodat, že zařazení jeho vystoupení záhy po Benu Frostovi nebylo zrovna pořadatelsky dobrým tahem. Premiéra skvělého sólového debutu Aftertime bývalé poloviny Vex’D patřila rozhodně k tomu lepšímu z celého třináctého CTM. Plastické lesní projekce ze dvou velkých obrazovek (na které se v druhé vrstvě pomocí projektorů promítaly další obrazy) s temnou atmosférou skvěle pasovaly na kombinaci dark ambientu, industriálního noiseu a až post-apokalyptické filmové náladotvornosti.

To druhá polovina Vex’D – Kuedo, který se co nevidět představí také českému publiku, je stylově úplně jinde. Bezstarostný mix odlehčeného dubstepu a lehkých syntezátorových melodií z debutu Severant přetavuje coby DJ v regulérní party time, který si co do euforických jump-upových momentů v ničem nezadá třeba se stájovým kolegou Machinedrumem. Ta pravá party (pokud nepočítáme páteční nekompromisní tříhodinovou techno řežbu par excellence od Ancient Methods) ovšem na letošním CTM přišla až se sobotním programem v klubech Gretchen a Horst Krzbrg. Slohmo, Salva, Hudson Mohawke a Anstam na straně jedné; Kassem Mosse, Hieroglyphic Being a Harmonious Thelonious na straně druhé. A teď babo raď. Kolega Honza Bárta křepčil v Gretchenu, já se po (oproti posledním ambientněji pojatým releasům) překvapivě daleko hiphopovějším a neučesanějším live setu Shlohma přesunul do druhé lokace na rovnější rytmy, především z kapacitního důvodu – Gretchen totiž doslova praskal ve švech.

02463356.jpeg

Třinácté CTM přineslo samozřejmě i několik zklamání. Asi největším byla premiéra projektu Mohn Wolfganga Voigta a Jörga Burgera, jejichž společné album vyjde v průběhu jara na labelu Kompakt. Dubem nasáklý atmosférický instrumentální ambient, jaký už pěknou řádku let vydává třeba Marsen Jules, byl z velké většiny spíše nezáživnou backgroundovou produkcí a nebýt skvělého zvuku prostoru HAU 1 a pár silnějších momentů, které za dvěma laptopy nehybně stojící dvojice v bílém (připomínající krafwerkovský minimalistický koncept) do více jak hodinového live-setu naštěstí rovnoměrně rozprostřela, závěrečný potlesk už bych si musel domýšlet cestou na U-Bahn.

Zklamal i Bobby Krlic aka Haxan Cloak, i když z úplně jiného důvodu – do Berlína nakonec nedorazil kvůli nemoci. Nahrazen byl Dalglishem, jehož podařenou ambientně-glitchovou kompilaci vlastních tracků z posledních deseti let pojmenovanou Benacah Drann Deachd označil Leyland Kirby aka The Caretaker jedním z alb roku 2011. Dobrý důvod zjistit, jak se to má s tímhle spoře vystupujícím producentem naživo. Špatně. A to hned nadvakrát. Ve stejné chvíli totiž v Berghainu začínali hrát Mouse On Mars z nové desky Parastrophics, která vyjde na konci února. Jenže po zjištění, že Dalglish naživo zdaleka není tak dobrý jako na desce, už byl Berghain zaplněn do posledního místa a dovnitř se nevpouštělo... Asi tak nějak vypadá návštěvníkův festivalový double fail v praxi.

02533918.jpeg

Třináctý ročník CTM ale naštěstí žádný fail nebyl. Berlín (a především jeho čtvrti Kreuzberg a Friedrichshain) se na týden přeměnil v město elektronických fantomů a nabídnul všem zúčastněným vpravdě spektrální hudební prožitky napříč současným světem sonických jedniček a nul. Troufnu si říct, že festivalová sezona roku 2012 byla zahájena tím nejlepším možným způsobem.

Další články autora