CTM 2013: Konec zlaté éry?

Poté, co mě vloni v říjnu (značně eufemisticky řečeno) zklamalo vystoupení Demdike Stare s Dannym Norburym v závěrečném dni krakovského Unsoundu, přiznám se, že jsem v sobotu přicházel do hlavního koncertního sálu v Haus der Kulturen der Welt s podstatně menším očekáváním. Večer s podtitulem Darkness Bright měla odstartovat skype konference s režisérem Alejandrem Jodorowskym, která se ale, nejspíš kvůli technickým problemům, prý nakonec neuskutečnila. Návštěvníci se tak dočkali „pouze“ vystoupení Demdike Stare a následné performance dua Gatekeeper, kterým v loňském roce vyšlo debutové album Exo u labelu Hippos In Tanks.

Miles Whittaker a Sean Canty tentokrát (naštěstí) odehráli ryze vlastní produkci, která se z velké většiny skládala z nového materiálu, podle kterého to vypadá, že další deska Demdike Stare bude pojatá výrazně ambientněji. Když už dostal vedle temných offbeatových krajin prostor také rytmus, většinou byl odkazem ke kompilacím Elemental a Tryptych. Psychedelicky pojaté vizuály v podobě repetitivních záběrů z Jodorowskyho filmů plnily spíše doplňkovou funkci, bez které by se, myslím, většina přítomných obešla. Produkce Demdike Stare je natolik sugestivní a imaginativní sama o sobě, že by dle mého názoru stejně tak dobře vyzněla i v naprosté tmě.

Demdike Stare |foto: Oficiální Facebook Demdike Stare

Vzhledem k pozdnímu začátku (místo plánované půl jedenácté začali Miles se Seanem až o půl hodiny později) jsem se následné Gatekeeper (i z toho důvodu, že mě album Exo nijak výrazně nenadchnulo) rozhodnul obětovat za noční program v Stattbadu, který startoval už před půlnocí. Nicméně solidní fronta před vchodem v praxi znamenala čtyřicetiminutové čekání a následný vstup do samotného klubu až okolo druhé ranní.

Stattbad jsou ve skutečnosti bývalé lázně s několika bazény, spletí dlouhých úzkých betonových chodeb, ve kterých vám těsně nad hlavami vedou kovové roury a trubky, více či méně temnými zákoutími se stoly (i nějaké ty darkroomy by se našly) a především několika prostory pro pódia, z nichž to největší je umístěno právě v jednom z bazénů. Schody se zábradlím, svažující se podlaha (což je mimochodem docela praktická věc, když nejste nejvyššího vzrůstu a chcete vidět, co se děje na pódiu, bez nutnosti být v první řadě) a okolo ze všech stran několika metrové stěny, které dávají pocit, jako kdybyste se nacházeli v aréně. Interiér Stattbadu zkrátka může vzdáleně připomenout třeba pražský Cross, ovšem s tím rozdílem, že v případě berlínského klubu je veškeré industriální vybavení původní, včetně tří obrovských plechových boilerů, které se vynořují z bílé páry vedle jednoho z barů. Impresivní.

Hlavní scénu (tedy bazén) okupoval se svým sice nadupaným, ale spíše zábavově pojatým setem až do půl čtvrté ranní Skream (MC Sgt Pokes naštěstí držel svůj vokál zkrátka), kterého poté vystřídala možná dobrá zpěvačka, ale rozhodně ne dobrá DJka Anika.Té dělalo problém smíchat dvě desky (čemuž se musela sama smát), natož udržet Skreamem nastolenou party atmosféru. Zajímavější věci se tou dobou ale beztak děly na zbylých dvou stageích.

Bazén v lázních Stattbad |foto: Oficiální Facebook CTM Festivalu

Alec Empire na té pojmenované Purge řezal (společně ještě s jedním kumpánem) do lidí vcelku nekompromisní industriální power electronics, aneb zrychlené noise techno zakončené solidním mosh-pitem a on/ona Mykki Blanco zase nejdříve v minisukni a podprsence a později už jen do spodního prádla svlečený za rytmu výrazně ztlumených podkladů a naopak přebuzeného mikrofonu rapoval (nebo spíš křičel) do šílícího davu ze stolu s mixpultem a laptopem. Show určitě zajímavá a pro mnohé možná i provokativní, ale upřímně řečeno po předešlé noci strávené v Berghainu, kde podobně oblečené/svlečené queer bytosti nejistého pohlaví člověk potkává co čtvrt hodiny, a tedy následném zaměření na „hudební složku“ vystoupení Michaela Quattlebauma, jsem došel k závěru, že bez excentrického vizuálního zážitku se jednalo o průměrné rapové představení.

Nečekal jsem, že Simian Mobile Disco to u mě v sobotu večer (minimálně na hlavní stagei) vyhrají, ale na druhou stranu jim to konkurence výrazně ulehčila. Jakkoliv si doma tyhle dva Brity produkující mix popu, diska a elektra asi jen tak nepustím, tak v bazénu jsem si i přes notně se hlásící únavu po celotýdenním CTM maratonu jejich pozlátkové elektro docela užíval. Live set hraný opravdu naživo, přepracované studiové verze tracků včetně už legendárního Hustlera, solidní party atmosféra a koneckonců i fakt, že tohle všechno se odehrává v bazénu, udělal své. Své ale udělala i šestá hodina ranní v kombinaci s tříhodinovým spánkem před sobotním programem, takže jak dopadnul závěrečný set DJe Sotofetta už mi zůstalo utajeno. Vyměnil jsem ho za ranní U-Bahn do konečné stanice POSTEL.

Mykki Blanco |foto: Oficiální Facebook Mykkiho Blanca

Oficiální konec CTM 2013 se sice konal až v neděli večer v klubu Astra, ale jsem toho názoru, že pokud nejste fanoušky Sunn O ))), stačí jejich koncert zažít jednou, což už mám naštěstí za sebou (na Denovali Swingfestu v roce 2011, kdy se po začátku jejich „hraní“ spustil požární alarm, což, myslím, hovoří za vše). Neděle tak byla ve znamení návratu do Prahy a přemítání nad nějakým oficiálním shrnutím celého 14. ročníku, jemuž organizátoři dali podtitul The Golden Age a o významu tohoto názvu se podrobněji rozepsali v úvodníku sešitu obsahující detailnější program celého Club TransMediale.

CTM Festival 2013.jpg |foto: Oficiální Facebook CTM Festivalu

Zlatá éra ve smyslu žánrové šíře, množství lidí, kteří tvoří hudbu a vůbec celkového pohledu na současný sonický svět kolem nás. Bráno polopaticky, uplynulý týden by měl v návštěvníkovi CTM zanechat nespočet silných hudebních zážitků. Za sebe musím přiznat, že výrazně více než třeba v loňském roce jich tedy rozhodně nebylo (přestože pár hodně intenzivních by se našlo, to zase ano). Ale možná už jsem jen příliš rozmazlený festivalový harcovník, kdo ví.