Dale Cooper Quartet: Darkjazzové album roku
Pokud holdujete velmi specifické odnoži jazzu s všeříkající předponou dark, případně ještě trefnější funeral, asi vám netřeba představovat legendy žánru Bohren & Der Club Of Gore, respektive momentálně zřejmě nejagilnější projekt na téhle scéně pojmenovaný více než výstižně The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble. Darkjazzové album roku 2011 se ovšem neurodilo ani v Německu nebo v Holandsku, ale ve Francii.
Konkrétně v Brestu, odkud pochází seskupení Dale Cooper Quartet & The Dictaphones. Hned na začátek je dobré zmínit, že souvislost s Twin Peaks nekončí s názvem projektu, ale prorůstá do samotné produkce téhle francouzské akvizice německého labelu Denovali Records, a to především z hlediska prezentované atmosféry. Desce pojmenované Métamanoir byste nicméně měli dát šanci i v případě, že vás legendární seriál z dílny režiséra Davida Lynche dosud míjel a konec konců i v případě, že jste zatím nebyli výrazněji konfrontováni s oním opravdu pomalu hraným jazzem s prvky noiseu, ambientu, krautrocku a abstraktní elektroniky.
Druhá deska Dale Cooper Quartet & The Dictaphones, která po dlouhých pěti letech navazuje na výtečný debut Parole De Navarre, je totiž výrazně vstřícnější k posluchači, přestože ani ona nepostrádá dostatečně experimentální momenty. Největší změna se ovšem odehrála trochu jinde. Oproti, až na dvě menší výjimky, ryze instrumentální prvotině totiž na nové, devítiskladbové nahrávce hrají veledůležitou roli vokály, a to jak mužské, tak ženské. Jestliže na debutu spolu vedly freejazzové dialogy na pozadí ultrazpomalené rytmiky a ambientních ploch především saxofon a kytara, tak album Métamanoir staví, vedle opět skvělého saxofonu (ale také hoboje a klarinetu), zejména na lidském hlase.
Obě kytary byly z velké části ztišeny na úroveň používaných field recordings a nyní tak převážně doplňují celkově jemnější zvuk o syrové hlukové prvky, které se naplno projevují především na koncertech, a to třeba tak, že jeden ze členů hraje na svůj nástroj kromě smyčce také šroubovákem, přičemž sonický výsledek zní mimochodem překvapivě dobře a originálně, jakkoliv to může z teoretického hlediska působit sebeobskurněji. A pak tu tedy máme ony vokály, alfu a omegu alba Métamanoir. Hlavně díky precizně odprezentovaným textům, které jsou jak v angličtině, tak ve francouzštině, a to ve formě zpěvu, šepotu i deklamování, jsou to především Ronan Mac Erlaine a Gaelle Kerrien, kdo přidávají nové desce ještě silnější „twinpeaksovský“ nádech, než má pět let stará prvotina. Jsem si jistý, že kdyby Dale Cooper Quartet & The Dictaphones existovali v době, kdy probíhalo natáčení legendárního seriálu, neváhal by David Lynch s použitím jejich hudby ani vteřinu.
Co mají obě desky Dale Cooper Quartetu společné, je soudržnost celku a skvělá atmosféra, kterou se jim do obou studiových nahrávek podařilo vměstnat, přestože s koncertním zážitkem se domácí poslech jejich tvorby nedá srovnávat ani náhodou. Rozdíl je v tom, že v místech, kde byl debut Parole De Navarre abstraktnější a experimentálnější, sází Métamanoir na melodičnost a písničkovější formu, i když tahle slůvka je samozřejmě zapotřebí brát s rezervou vzhledem k žánru, v jakém se pohybujeme.
Darkjazz je hudba pro trpělivé jedince, která svou repetitivní krásu naplno odkryje nejvíce při osamělých nočních posleších. Při nich se člověk nejlépe naplno ponoří do onoho zpomaleného barového světa cool jazzu let 50. odehrávajícího se v modrém cigaretovém kouři za těžkými závěsy oprýskaných vstupních dveří a zapomene na ten okolní, reálný, který v tu chvíli ubíhá kolem něj rychlostí dravce stíhajícího svou kořist. Fakt, že nejvíce epická a také emočně nejsilnější skladba z nové desky trvá jedenáct minut, hovoří, myslím, sám za sebe.
Co je ovšem na nové desce Dale Cooper Quartet možná vůbec nejpřitažlivější, je fakt, že k tomu, abyste jejímu opojnému baladickému kouzlu zcela podlehli, nepotřebujete předešlou průpravu v podobě zhlédnutí celého Twin Peaks nebo vyposlechnutí diskografie Bohren & Der Club Of Gore či The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble (jakkoliv samozřejmě obé vzhledem k nepopiratelné kvalitě nemůžu než všemi deseti doporučit). Tihle Francouzi totiž na Métamanoir našli onu dokonalou balanci mezi elektronickou abstrakcí, jazzovým experimentem, improvizací a klasickou písňovou strukturou a výsledek, který nám v 60 minutách předkládají, by měli dokázat vstřebat a užít si i darkjazzem dosud nezasažení posluchači. I proto považuji dlouho očekávanou druhou desku Dale Cooper Quartet & The Dictaphones za mimořádně podařenou nahrávku a do budoucna hozenou rukavici oběma zmiňovaným, zatím stále ještě známějším seskupením, která jsou v současnosti synonymem toho nejlepšího darkjazzu.
Pokud vás Dale Cooper Quartet & The Dictaphones zaujali, vězte, že albu Métamanoir se v pondělí 28. listopadu od osmi večer bude Jarda Petřík podrobněji věnovat také ve svém pořadu WavetroniQ.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
