DESKA TÝDNE: Krása je špinavější. Vychází debut kapely Coriky, potkali se v ní členové Fugazi a The Evens

Když se Fugazi, ve kterých MacKaye i Lally působili, rozhodli na sklonku roku 2002 uvést kapelu do stavu zimního spánku na dobu neurčitou, skončila tím tak trochu jedna éra. Kapela svým přístupem pomáhala vybudovat podobu a principy současné DIY scény. Zároveň, podobně jako většina uskupení z jejich domovského labelu Dischord, zvukově ovlivnila stovky projektů po celém světě, odkazují se na ně velké indie hvězdy i lokální projekty dodnes – i přestože stáli díky zbudované DIY síti vždy bokem mainstreamu. A rozhodně jsou kapela, o jejímž návratu sní fanoušci s neutuchající nadějí a intenzitou. Je důležité si proto vyjasnit hned na začátek – tohle není žádný návrat Fugazi v ořezané formě. Ale pochopitelně nás Coriky dostávají nejblíže tomu pocitu, jaký by se dal zakusit, kdyby se Fugazi vrátili.

Za kryptickým názvem Coriky (údajně vyslovovaným jako Kuriki) se ukrývá interní vtip – odkaz na hru s kostkami, kterou kapely z úzkého washingtonského kruhu hrávaly během turné. Ian MacKaye, zpěvák z Minor Threat i Fugazi, kapelu před dvěma lety zformoval se svou ženou Amy Farinou, která s ním v nultých letech založila duo The Evens, a basákem Fugazi Joem Lallym. Lally se doposud věnoval své sólové tvorbě a žil v Itálii. Debut měl vyjít už během března, pandemie onemocnění Covid-19 ovšem posunula datum na práh léta.

V Coriky se snoubí to nejlepší ze všech projektů, kterými členové prošli. Humor, ironie i metaforičnost MacKayových textů i typická práce s kytarou doplňují Lallyho funkem a dubem inspirované basové linky. Ty v Coriky svéhlavě, avšak harmonicky jdou proti MacKayovým riffům. Stejně tak ovšem Lally nekopíruje bicí, které se jeví jako páteř celé desky a Amy Farina jimi dodává potřebný třetí rozměr. Coriky jsou tišší, v lecčem hravější, nicméně nejdou brát ani jako The Evens s basou.

Kapela zní povědomě, jako příjemná náruč, do které jsme se dlouho nemohli pohroužit. Zároveň je z ní cítit stoprocentní důvěra jednotlivých členů, zvláštní mojo, jemuž se nejde ubránit. Zbývá se jen vyladit a nechat se unášet skrz debut, na němž si staré podává ruku s novým a dřívější punkový idealismus i kritičnost vůči společnosti se v textech potkává s obrazy i kritikou současnosti.

Logo|foto:Český rozhlas

Síla se projevuje především v momentech, kdy všichni tři zpívají. Už samotný otvírák Clean Kill, v němž se proplétají hlasy Fariny, Lallyho i MacKaye, nastavuje náladu, na níž se nese celá deska. Song funguje jako první zářez, vzpomínka na to, jaký náboj a nálada se v Coriky ukrývá. MacKaye se na albu vyrovnává se svým obrazem „tvůrce hnutí straight edge“ (Hard To Explain), který si nese od dob Minor Threat a z něhož se chce soustavně vyvázat. DIY manifest o tom, že krása je ošklivější i špinavější (Say Yes), střídá kritiku Donalda Trumpa i nekonečného toku temných věcí, kterými v takzvané post-faktické době brouzdáme na internetu a vyskakují na nás na sociálních sítích. To vše Coriky předávají klidně a s jistotou. Občas prostě není potřeba řvát. 

Coriky by bylo omezené redukovat na pojem superkapela. Na to jsou příliš civilní a obejdou se bez zbytečného marketingu i velkých slov. Skrývá se v nich něco jiného. Současný svět s citlivostí i přesností nahlížený skrz optiku někoho, kdo by mohl být nazýván veteránem scény, ale na rozdíl od jiných legend, které se víc utápí ve vlastní důležitosti, stále někoho, kdo neztratil směr a relevanci.

Coriky – Coriky (2020, Dischord Records)