„Dodnes si vybavím hlas každého vojáka, kterého jsem pochovala,“ říká ukrajinská válečnice z Donbasu
„Je mi už trochu lépe. Přetrvává u mě nespavost. Spím maximálně 4 hodiny denně. Mám panické ataky, už ale díky psychologům vím, jak s nimi bojovat. Přesto se stále bojím jezdit metrem a vyhýbám se akcím, kde je větší množství lidí.“ Oksana Jakubova se zotavuje z velkého traumatu. Ještě nedávno stála v přední linii v bojích na Donbasu. Denně vypravovala vojáky do boje a psala hlášení o těch, kteří zahynuli.
Do roku 2004 byla Oksana příslušnicí ukrajinských ozbrojených sil. Když došlo o deset let později k mobilizaci, nastoupila zpátky do armády. „Musela jsem splnit svou občanskou povinnost. Ta skončila v roce 2015. Já jsem ale v armádě přesto zůstala, protože jsem musela chránit svého syna a manžela. Někdo z rodiny narukovat musel. A já jediná jsem měla bezprostřední zkušenost s válkou, zatímco syn ani manžel nikdy nedrželi zbraň v ruce.“
O tom, že se ocitne přímo v bojové linii, nikomu v rodině neřekla. „Několik měsíců poté, co jsem se tam dostala, tak jsem se objevila v televizi. Na frontě tehdy nebylo mnoho žen, a když tam přijel televizní štáb, tak si mě reportéři samozřejmě vybrali, aby o mně natočili reportáž. A tak se o tom rodina dozvěděla.“
Oksana zastávala funkci zástupce velitele praporu. Byla tedy členem velitelského štábu a musela být schopná vést i bojové operace. „Znala jsem taktiku i techniku. Ve skutečnosti jsem se ale starala o naše vojáky. Musela jsem každý den vyjíždět do bojů, přímo na linii dotyku. Měla jsem na starosti zraněné vojáky a kontakt s rodinami.“ Oksana také zajišťovala transport padlých vojáků a všechny otázky, které jsou spojené s pohřby.
„Pokud mě povolají, vyrazím znovu“
„Dodnes vidím obličeje všech kluků, které jsem pochovala. Bylo jich celkem 148. Vidím je jednak tak, jak jsem je viděla naživu, tak také tak, jak vypadali v márnici. Pamatuji si dokonce hlas každého z nich a také okolnosti smrti každého z nich. Až válka skončí, tak projdu všechna místa na frontové linii, pamatuji si přesně, kde kdo z nich padl.“
Námořní střet způsobila ruská snaha blokovat ukrajinské přístavy
V neděli 25. listopadu ruská pobřežní stráž u pobřeží okupovaného Krymu ostřelovala ukrajinské válečné lodě, jednu z nich taranovala a nakonec tři ukrajinská plavidla zajala. Ukrajina na ruský útok odpověděla vyhlášením válečného stavu. Proč se ale celá věc seběhla?
Psycholožka Oksaně radí, aby začala psát knihu. Ne proto, aby ji vydala, ale aby si vzpomněla na všechny hrůzy, které ve válce prožila.
„Na některé události si vzpomínám zřetelně, na některé vůbec. Vzpomínám si například na první ostřelování, které jsem zažila. To proběhlo v době, kdy se válečné události ještě nerozběhly. Neměli jsme žádné neprůstřelné vesty. Přeletěl nad námi ruský vrtulník, ze kterého po nás začali střílet. Já jsem v té době měla u sebe půl milionu euro. Takže jsem přemýšlela nejen o tom, jak zachráním svůj život, ale také ty peníze. Vrhla jsem se do zákopu a dívala jsem se na vrtulník. Dodnes zřetelně vidím jejich obličeje,“ vybavuje si scénu Oksana.
V současné době pracuje na ukrajinském ministerstvu financí, učí se anglicky a věnuje se sportu. Chtěla by také dokončit disertační práci, kterou musela kvůli válce přerušit. „Pomáhám také armádě, jak jen můžu. Pokud mě znovu povolají, tak jsem připravená znovu si sbalit batoh a vyrazit na frontu.“
Jak konflikt změnil Ukrajinu? Proč se mu přestala věnovat západní média? A jak se stará ukrajinská vláda o válečné veterány? Poslechněte si celý rozhovor!
