The Dodos: Úspěch je vlastně prohra

Co se za poslední dobu u The Dodos změnilo, v čem je vaše aktuální deska Carrier jiná než předchozí No Color?
Nejvíc se změnil způsob, jakým skládáme písničky, náš přístup na desce Carrier je úplně jiný. Podoba skladeb na No Color vyplynula ze zkoušek kapely, spousta z nich dostala svůj tvar díky jamování a velká část z nich vyplynula z naší společné improvizace. Když jsme natáčeli Carrier, měli už jsme všechny písničky pečlivě nachystané dopředu. Když jsme šli do studia, přesně jsme věděli, jak budou jednotlivé skladby znít. Prostor pro improvizaci byl na Carrier určitě menší. Skládání pro Carrier bylo trpělivější a pečlivější, pomalu jsme dávali všechno dohromady.

Album Carrier jste tentokrát vydali i na magnetofonových kazetách, co vás na tomhle formátu přitahuje?
Kazety jsou malé. Když jsem vyrůstal, poslouchal jsem hudbu převážně z kazet, když jsem se začal poprvé pořádně zajímat o hudbu, bylo prostě všechno na kazetách. Vydat Carrier takhle byl spíš nápad labelu, nám se ale samozřejmě líbil. Přestože se to nezdá, jsou případy, kdy má kazeta lepší zvuk než CD. Poslouchat hudbu z kazety je dnes spíš taková zábava.

Všechny předchozí desky The Dodos jste vydali na labelu Frenchkiss Records, Carrier ale vyšel na Polyvinylu. Proč jste se rozhodli změnit vydavatelství?
Jak už jsem řekl, náš přístup při psaní skladeb pro Carrier byl dost odlišný od předchozích desek a chtěli jsme toho změnit co nejvíc. Frenchkiss jsme určitě neopustili ve zlém, nikdy jsme s nimi neměli žádnou špatnou zkušenost. Chtěli jsme spíš vyměnit prostředí, pracovat s jinými lidmi a doufali jsme, že nám to pomůže natočit lepší desku a pracovat jinak.

Přestože jste v kapele jenom dva, vaše skladby jsou kompozičně poměrně složité. Jak se vám daří přehrávat je naživo? A užíváte si víc nahrávání ve studiu nebo živé hraní?
Není to vlastně takový rozdíl, jak by se mohlo na první pohled zdát. Spousta hudebníků tráví strašně dlouhý čas ve studiu, vymýšlí složité aranže, všechno pilují do dokonalosti a potom zjistí, že mají problém zahrát svůj materiál naživo. Nás se tohle netýká - když natáčíme, snažíme se všechno udělat co nejrychleji. Na pódiu pak nemusíme používat samply ani předtočené smyčky, hrajeme všechno analogově. Jinak se ale cítíme trochu líp ve studiu, tam si totiž můžeme dělat přesně to, co sami chceme a nemusíme se na nikoho ohlížet. Při živém vystoupení se člověk musí snažit trochu reagovat na to, co chtějí fanoušci. Na koncertech je ale zase silný ten společný prožitek. To je ten největší rozdíl.

Pomáhá vám nějak to, že jste ve skupině jenom dva? Zlepšuje to komunikaci?
Určitě. Ve studiu se na všem domluvíme mnohem snadněji a právě to nám pomáhá natáčet desky opravdu rychle. Natáčíme vždycky jenom dva, když jedeme na turné, jsou s námi samozřejmě další koncertní hráči. Nahráváme ale vždycky sami.

The Dodos v Paláci Akropolis|foto: Stanislav Soukup

Ve skladbě Family je verš, který říká, že “úspěch je prohra”. Co přesně pro tebe tohle sousloví znamená?
Family je samozřejmě písnička o rodině a o tom, co lidé kolem vás považují za úspěch. Je samozřejmě velmi těžké říct, co to úspěch vůbec je, pro každého je totiž úspěch něco jiného. Když se budete stoprocentně snažit naplnit představy jiných lidí, nakonec vždy ztroskotáte, to je nevyhnutelné. A je to tak dobře.

The Dodos - 21. 11. Klub Pilot, Praha