Donaufest 2011: poslední skotský král a ti druzí
První víkend rakouského Donaufestivalu nalákal své návštěvníky na mnoho úctyhodných jmen současné alternativní scény. Akcent na objevy posledních let potvrdil, že organizátoři přehlídky mají cit pro aktuální trendy a čuch na stylotvorná jména.
Hned první koncert úvodního dne, na který jsme se s kolegou Karlem Veselým přes jisté úsilí dostali, provázela aura potenciálně výjimečného zážitku: britský popový minimalista s dubstepovým kořeny James Blake měl zahrát v doprovodu kytaristy a bubeníka v působivých a úsporně nasvícených prostorách minoritského kostela. Zhruba čtyřicetiminutové vystoupení nebylo zklamáním, přesto se během něj nešlo ubránit čím dál dotěrnějším pocitům ušlechtilé nudy. Sympatický jednadvacetiletý čahoun Blake - obklopen dvojími klávesami a klavírem - dokázal, že je výborným instrumentalistou i velmi slušným zpěvákem. Jemný a zároveň hutný sound jeho urbánních gospelů dokáže člověka místy unést do jiných sfér, jenže to by se v nich muselo odehrávat trochu větší drama. Blakeovy limity jsou především v úzkém repertoáru a do jisté míry i v jeho kvalitě. Emotivní předělávka skladby Limit To Your Love (původně od kanadské písničkářky Feist) totiž zůstává jednoznačně nejsilnější skladbou autorova bezejmenného debutového alba i jeho koncertních setů.
Nemalá očekávání předem budilo i vystoupení původem australského elektronika Bena Frosta, který se za posledních pět let stal integrální součástí islandské scény. Tvorba chlapíka, který mj. produkoval poslední desku švédských Wildbirds & Peacedrums, bývá občas popisována přirovnáními typu „Arvo Pärt aranžovaný Trentem Reznorem“, a nutno říct, že tahle charakteristika není tak docela mimo. Ve svých nejlepších chvílích umí Frost důmyslně kloubit akademický přístup klasického skladatele s otevřeností elektronika, který dokáže účelně brát z jakékoli žánrové škatule. Už jeho starší desky byly chytrou slitinou elektroakustické hudby, dronů, minimalistického post-rockového vlnění a doom metalových ataků. V hlavní hale však bylo možné zaznamenat podobně intenzivních momentů jen několik: především při úvodním tracku Killshot z Frostovy zatím poslední desky By the Throat. Elektronické vlnění a zlověstné šumy doplněné o vytí vlků skoro neslyšitelně doplňovali bubeník a basista a výsledkem bylo často spíš bezradné tápání. Pasáže s velkou intenzitou střídala zcela hluchá místa, při nichž si nešlo nevzpomenout na to, jak dokonale vystavěné a precizní mohou být sety umělců pomyslné „první ligy noisu“ – finských Pan Sonic, britských Autechre nebo německého hlukového sadisty Marcuse Schmicklera. Snad až příliš vychlazený Ben (Family) Frost s punkovým rozcuchem a v tílku zůstal na Donau poměrně daleko za nimi.
Ještě předtím, než zahajovací den vyvrcholil velmi vkusným a nápaditým vystoupením jednočlenného orchestru jménem Owen Pallett, představili se na obou hlavních stageích dvě tuctové kytarovky: zatímco britští indie-rockeři Wild Beasts alespoň ukázali, že jsou solidní živou kapelou dvou hitů, angažování uřvaných „tribal rockerů“ Wu Lyf bylo jednoznačně tragickým omylem. Zmíněný Owen Pallett, který se už dvakrát představil i v Čechách (poprvé ještě pod jménem Final Fantasy), vlastně pospojoval to dobré i to chybějící z některých předchozích setů a následně tyto veličiny přetvořil do profesionálního i prožitého celku. Předvedl dostatečné množství silných skladeb a neokázale potvrdil svoje hudební „skills“. Z jeho houslí se postupně stal melodický i rytmický instrument, jehož zvuky kanadský skladatel půvabně smyčkoval, vrstvil a navrch obohacoval o svůj precizní vokál. Nic oslnivého, ale v kontextu ostatních setů šlo o více než důstojný finiš úvodního dne.
Návštěvníci sobotního večera se upínali především k jedinému jménu: Gonjasufi. Třiatřicetiletý americký zpěvák, raper a jogín loni vydal znamenité album A Sufi and a Killer (oficiální album roku nejen na Radiu Wave) a pro Donaufest ohlásil vystoupení nikoli s jedním ze svých beatmakerů, nýbrž s doprovodnou kapelou. Jak to tak bývá, na některé věci není radno se příliš těšit. Gonjasufiho performance publikum (a jak jsem brzy zjistil i organizátory akce) spíš zaskočila než potěšila a není divu: rockový doprovod zbavil Gonjasufiho písně křehkého psychedelického kouzla, přeřval jeho vemlouvavý skřípavý vokál a v úhrnu vytvořil dojem, že sledujeme lehce křečovitou snahu umělce, který chce bůhvíproč hrát s revivalem kapely Foo Fighters. Byl to podobný omyl jako nedávné koncerty Trickyho – na rozdíl od něj má ale Gonjasufi alespoň výrazný hlas a svůj čas na pódiu záměrně nemarní. Přes veškeré úsilí se mu ale kýžený kontakt s publikem navázat nepodařilo – mistrovu koncertu nakonec vládly oboustranné rozpaky.
Podobné akce mají zpravidla jednu výhodu: když zklame headliner, skoro vždycky předvede něco výjimečného některý z méně celebrovaných interpretů. Bylo tomu tak naštěstí i na letošním Donaufestu: absolutní killer set předvedl někdejší nejmladší finalista v historii djského šampionátu DMC, skotský věrozvěst aqua-crunku Hudson Mohawke. Pětadvacetiletý producent (vlastním jménem Ross Birchard) nadšenému publiku naservíroval naprosto bezešvý event bez jediného slabšího místa. Ozvuky jižanského hiphopu, crazy remixy Timbalanda, tracky z londýnského labelu Night Slugs, bizarní výšky, brutální subbasy, emotronika, wonky honky tonk, futuristický turbo-soul, cokoli chcete. Každopádně tohle byl skutečný sound roku 2011 (nebo možná spíš 2013): masivní, chytrý, euforický. Mladý beat-nerd Hudson Mohawke nečekaně otevřel 37. komnatu sonických potěšení a auditoriu ukázal, jak vypadá čirý hudební hédonismus.
Večírek pak dorazil jeden z nejvlivnějších producentů současnosti Diplo. Naprosto suverénní, ale nikoli rutinní set skýtal o poznání přímočařejší zábavu, nežli sofistikované orgie Hudsona Mohawka: frenetický mix zahrnoval kromě aktuálních válů i drum 'n' bassové remixy AC/DC, perverzní verze hitů Boney M, sonický clash starých hitů Prodigy a stále aktuálních bomb Diplova projektu Major Lazer a jako červená nit se playlistem táhly i singly rappera Lil´Waynea. Diplo si rozhodně hodnost majora světových producentů a DJ zaslouží.
Po zasloužených dnech odpočinku pokračuje festival svým druhým víkendem. Ve čtvrtek se v Kremži představí britští kolážisté The Books, retrospektivu své kariéry předvede Laurie Anderson a Lydia Lunch s kapelou přehraje svoji debutovou desku Queen of Siam. Páteční večer bude patřit elektronické hudbě – Tim Hecker zahraje v evangelickém kostele a ve veletržním sálu se přidají Mount Kimbie a Gold Panda. Vrcholem večera je jediný koncert znovuobnovených Death From Above 1979 ve střední Evropě. V sobotu festival zakončí The Irrepressibles, Carla Bozulich a Ladytron.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka