Donaufest 2011: poslední skotský král a ti druzí

3. květen 2011

První víkend rakouského Donaufestivalu nalákal své návštěvníky na mnoho úctyhodných jmen současné alternativní scény. Akcent na objevy posledních let potvrdil, že organizátoři přehlídky mají cit pro aktuální trendy a čuch na stylotvorná jména.

Hned první koncert úvodního dne, na který jsme se s kolegou Karlem Veselým přes jisté úsilí dostali, provázela aura potenciálně výjimečného zážitku: britský popový minimalista s dubstepovým kořeny James Blake měl zahrát v doprovodu kytaristy a bubeníka v působivých a úsporně nasvícených prostorách minoritského kostela. Zhruba čtyřicetiminutové vystoupení nebylo zklamáním, přesto se během něj nešlo ubránit čím dál dotěrnějším pocitům ušlechtilé nudy. Sympatický jednadvacetiletý čahoun Blake - obklopen dvojími klávesami a klavírem - dokázal, že je výborným instrumentalistou i velmi slušným zpěvákem. Jemný a zároveň hutný sound jeho urbánních gospelů dokáže člověka místy unést do jiných sfér, jenže to by se v nich muselo odehrávat trochu větší drama. Blakeovy limity jsou především v úzkém repertoáru a do jisté míry i v jeho kvalitě. Emotivní předělávka skladby Limit To Your Love (původně od kanadské písničkářky Feist) totiž zůstává jednoznačně nejsilnější skladbou autorova bezejmenného debutového alba i jeho koncertních setů.

02326969.jpeg

Nemalá očekávání předem budilo i vystoupení původem australského elektronika Bena Frosta, který se za posledních pět let stal integrální součástí islandské scény. Tvorba chlapíka, který mj. produkoval poslední desku švédských Wildbirds & Peacedrums, bývá občas popisována přirovnáními typu „Arvo Pärt aranžovaný Trentem Reznorem“, a nutno říct, že tahle charakteristika není tak docela mimo. Ve svých nejlepších chvílích umí Frost důmyslně kloubit akademický přístup klasického skladatele s otevřeností elektronika, který dokáže účelně brát z jakékoli žánrové škatule. Už jeho starší desky byly chytrou slitinou elektroakustické hudby, dronů, minimalistického post-rockového vlnění a doom metalových ataků. V hlavní hale však bylo možné zaznamenat podobně intenzivních momentů jen několik: především při úvodním tracku Killshot z Frostovy zatím poslední desky By the Throat. Elektronické vlnění a zlověstné šumy doplněné o vytí vlků skoro neslyšitelně doplňovali bubeník a basista a výsledkem bylo často spíš bezradné tápání. Pasáže s velkou intenzitou střídala zcela hluchá místa, při nichž si nešlo nevzpomenout na to, jak dokonale vystavěné a precizní mohou být sety umělců pomyslné „první ligy noisu“ – finských Pan Sonic, britských Autechre nebo německého hlukového sadisty Marcuse Schmicklera. Snad až příliš vychlazený Ben (Family) Frost s punkovým rozcuchem a v tílku zůstal na Donau poměrně daleko za nimi.

02326970.jpeg

Ještě předtím, než zahajovací den vyvrcholil velmi vkusným a nápaditým vystoupením jednočlenného orchestru jménem Owen Pallett, představili se na obou hlavních stageích dvě tuctové kytarovky: zatímco britští indie-rockeři Wild Beasts alespoň ukázali, že jsou solidní živou kapelou dvou hitů, angažování uřvaných „tribal rockerů“ Wu Lyf bylo jednoznačně tragickým omylem. Zmíněný Owen Pallett, který se už dvakrát představil i v Čechách (poprvé ještě pod jménem Final Fantasy), vlastně pospojoval to dobré i to chybějící z některých předchozích setů a následně tyto veličiny přetvořil do profesionálního i prožitého celku. Předvedl dostatečné množství silných skladeb a neokázale potvrdil svoje hudební „skills“. Z jeho houslí se postupně stal melodický i rytmický instrument, jehož zvuky kanadský skladatel půvabně smyčkoval, vrstvil a navrch obohacoval o svůj precizní vokál. Nic oslnivého, ale v kontextu ostatních setů šlo o více než důstojný finiš úvodního dne.

02326965.jpeg

Návštěvníci sobotního večera se upínali především k jedinému jménu: Gonjasufi. Třiatřicetiletý americký zpěvák, raper a jogín loni vydal znamenité album A Sufi and a Killer (oficiální album roku nejen na Radiu Wave) a pro Donaufest ohlásil vystoupení nikoli s jedním ze svých beatmakerů, nýbrž s doprovodnou kapelou. Jak to tak bývá, na některé věci není radno se příliš těšit. Gonjasufiho performance publikum (a jak jsem brzy zjistil i organizátory akce) spíš zaskočila než potěšila a není divu: rockový doprovod zbavil Gonjasufiho písně křehkého psychedelického kouzla, přeřval jeho vemlouvavý skřípavý vokál a v úhrnu vytvořil dojem, že sledujeme lehce křečovitou snahu umělce, který chce bůhvíproč hrát s revivalem kapely Foo Fighters. Byl to podobný omyl jako nedávné koncerty Trickyho – na rozdíl od něj má ale Gonjasufi alespoň výrazný hlas a svůj čas na pódiu záměrně nemarní. Přes veškeré úsilí se mu ale kýžený kontakt s publikem navázat nepodařilo – mistrovu koncertu nakonec vládly oboustranné rozpaky.

02326967.jpeg

Podobné akce mají zpravidla jednu výhodu: když zklame headliner, skoro vždycky předvede něco výjimečného některý z méně celebrovaných interpretů. Bylo tomu tak naštěstí i na letošním Donaufestu: absolutní killer set předvedl někdejší nejmladší finalista v historii djského šampionátu DMC, skotský věrozvěst aqua-crunku Hudson Mohawke. Pětadvacetiletý producent (vlastním jménem Ross Birchard) nadšenému publiku naservíroval naprosto bezešvý event bez jediného slabšího místa. Ozvuky jižanského hiphopu, crazy remixy Timbalanda, tracky z londýnského labelu Night Slugs, bizarní výšky, brutální subbasy, emotronika, wonky honky tonk, futuristický turbo-soul, cokoli chcete. Každopádně tohle byl skutečný sound roku 2011 (nebo možná spíš 2013): masivní, chytrý, euforický. Mladý beat-nerd Hudson Mohawke nečekaně otevřel 37. komnatu sonických potěšení a auditoriu ukázal, jak vypadá čirý hudební hédonismus.

02326966.jpeg



Večírek pak dorazil jeden z nejvlivnějších producentů současnosti Diplo. Naprosto suverénní, ale nikoli rutinní set skýtal o poznání přímočařejší zábavu, nežli sofistikované orgie Hudsona Mohawka: frenetický mix zahrnoval kromě aktuálních válů i drum 'n' bassové remixy AC/DC, perverzní verze hitů Boney M, sonický clash starých hitů Prodigy a stále aktuálních bomb Diplova projektu Major Lazer a jako červená nit se playlistem táhly i singly rappera Lil´Waynea. Diplo si rozhodně hodnost majora světových producentů a DJ zaslouží.

02326968.jpeg

Po zasloužených dnech odpočinku pokračuje festival svým druhým víkendem. Ve čtvrtek se v Kremži představí britští kolážisté The Books, retrospektivu své kariéry předvede Laurie Anderson a Lydia Lunch s kapelou přehraje svoji debutovou desku Queen of Siam. Páteční večer bude patřit elektronické hudbě – Tim Hecker zahraje v evangelickém kostele a ve veletržním sálu se přidají Mount Kimbie a Gold Panda. Vrcholem večera je jediný koncert znovuobnovených Death From Above 1979 ve střední Evropě. V sobotu festival zakončí The Irrepressibles, Carla Bozulich a Ladytron.

Spustit audio