Drive: Brilantní retro jízda dánského ekvilibristy

Autorovo opojení vlastní formální brilancí sice některá jeho díla strhává na hranu myšlenkově vyprázdněného manýrismu (hypnotický pohanský krvák Valhalla Rising), přesto lze v nitru Refnových snímků vždycky nalézt silné, nadčasové motivy: zkoumání vztahu mezi mytologií a všedností, přemýšlení o (ne)schopnosti člověka postavit se následkům svých činů i pátrání po tom, za jakých okolností se člověk stává hrdinou a hrdina bohem. Ve svém snažení letos Winding Refn dosáhl nepochybného vrcholu: jeho aktuální snímek Drive je nejen esencí divácké slasti, ale zároveň dílem, které na banálním půdoryse stínuje úvahy, jež bychom od žánrového filmu možná nečekali.

Enigmatický, málomluvný hrdina snímku Drive, který se v Los Angeles živí jako automechanik a filmový kaskadér, je sám napůl člověk, napůl stroj: zejména během nočních akcí, kdy jako chladnokrevný řidič asistuje při loupežích, si počíná zcela metodicky. Svůj vůz používá jako nástroj přepravy i jako prostředek exekuce; auto je pro něj nikoli umocněním ega a muskulatury, ale prodloužením inteligence – je sofistikovaným nástrojem kontroly v momentech, kdy všichni kolem ztrácejí pevnou půdu pod nohama. V subtilním hrdinovi, jemuž propůjčil nevinný obličej zadumaného krasavce vynikající Ryan Gosling je ale i kus zvířete: škorpión, ve zlatě vyvedený na jeho ikonické bundičce, jasně upozorňuje na dvojlomný, v jádru smrtonosný naturel bezejmenného řidiče.

Z filmu Drive |foto: Blue Sky Film

Refn si nás podmaňuje už od samotného začátku – dramatickou, bezdialogovou sekvencí noční jízdy městem –, ale teprve se vstupem melodramatické linie začíná zcela ovládat naši emoční odezvu na film. Režisér tu důmyslně nestaví na předvídatelných zákrutách příběhu, nýbrž na mezerách a zámlkách v ději, které přetvářejí potenciálně tuctovou retro historku v nadčasově melancholické dílo, u něhož setrváváme v permanentní rozkošnické tenzi. Dánský režisér tu ohromuje důslednou prací s rytmem i tempem filmu, s intenzifikací zvuku, proměnami barevného spektra a organizací předkamerového prostoru. Jeho casting je tak funkční, že i skicovitě nahozené postavy jsou zde životnými charaktery.

Z filmu Drive |foto: Blue Sky Film

Tradiční narativ už dánský tvrďák opustil ve své tvorbě mnohokrát, tentokrát ale poprvé není jeho film pouze sledem silných individuálních scén: Drive připomíná spíš pečlivě promazanou, naleštěnou, ukrutně cool mašinu, jejíž každá součástka pracuje cílevědomě ve prospěch celkového výkonu. Brakové postupy si tu naprosto organicky podávají ruku s uměleckými prvky, precizně komponované dlouhé záběry tu střídají estetizované výrony brutálního násilí. Zdánlivá samoúčelnost některých extrémních výjevů je navíc vykoupena důrazem, který Refn klade na kauzalitu: žádný čin tu nezůstane bez odezvy, každé rozhodnutí přináší více či méně očekávatelné důsledky. Hrdina možná konflikty nespouští, ale rozhodně se je snaží rázně ukončit.

Drive je chytrou a extrémně stylovou poctou klasickým filmům noir a thrillerům z přelomu 70. a 80. let minulého století. Najdeme zde aluze na mnohé z kanonických děl: kriminálkou Řidič Waltera Hilla počínaje a Samurajem Jeana-Pierra Melvillea konče. V Refnově hrdinovi je ale také něco z děsivě pomalého a přece krutě efektivního protagonisty Carpenterovy hororové klasiky Halloween (ostatně výborně nasnímaná scéna s halloweenskou maskou nechybí ani zde). Působivý minimalismus, přesnost, rafinovaná struktura a báječně „cheesy“ osmdesátkový electro soundtrack pro změnu spojují snímek Drive s intimistickou studií Sofie Coppolové Somewhere (ale v jednotlivostech také s Cronenbergovými Dějinami násilí, postmoderními opusy Quentina Tarantina či právnickým dramatem Michael Clayton Tonyho Gilroye). Akcent, neomylně kladený na vnějškovost a styl, je v Drive dokonale funkčním autorským záměrem: absence hloubky je tu hloubkou samotnou.

Z filmu Drive |foto: Blue Sky Film

Refnův nový film lze označit za svůdnou, dobře obsazenou a v každém ohledu dotaženou (intenzivnější péči by zasloužilo snad jen posledních pár minut) úvahu na téma civilního heroismu. Režisér se tu k podstatě věcí – k rozjímání nad povahou člověka a těkavou povahou dobra a zla – dostává nečekaně: v náhlých erupcích a výpadech, díky nimž v nás vyvolává o to silnější rezonanci. Někdy se jednoduše vyplácí být odvážný a bez ohledu na okolí sešlápnout pedál až k podlaze; výsledkem pak může být pohlcující a euforická jízda, po níž máte chuť na jediné: okamžitě si ji zopakovat.

Hodnocení: 100%