Druhá strana mince: láska za časů stalinismu
Debut režiséra Boryse Lankosze si v Polsku vydobyl pozici, která přináleží výjimečným filmům. O Druhé straně mince se hovoří jako o aktualizaci tragizujícího pohledu na komunistickou minulost, jako o filmu žánrově specifickém, jako o netradiční fúzi domácích vlivů s postupy noir detektivek.
S ironickým nadhledem natočené melodrama z dob stalinismu nahrazuje strnulost, osudovost a dějinný patos hravostí, rozmarným oscilováním mezi smíchem a vážností i zcela legitimní druhotnou estetizací socialistického realismu.
Sabinka je plaché děvče, pro nějž znamená rok 1952 hledání. Redaktorka „přes poezii" prožívá v době alegorických průvodů a stalinské fantasmagorie milostná tápání. Pochází z dobré buržoazní rodiny a její poněkud excentrická matka se jí pokouší najít adekvátního ženicha. Ten se zjeví osudově sám, když Sabinku jedné temné varšavské noci napadnou dva výtržníci. Bronislaw je něco mezi Humphrey Bogartem a Julkem Fučíkem, lidový, urostlý, tajemný a uhrančivý.
Pro „tuto stranu mince" zvolil Lankosz nezávaznou a uvolněnou formu staré dobré černobílé romance s přepjatými gesty a vkusně zakomponovanou hrou světla. Ačkoli retro vyhlíží věrně, nelze nepostřehnout, kterak má polský debutant opratě filmu v rukou a staré postupy zapojuje s uvážlivostí a přehledem. Kamera Marcina Koszalki je vzdušná, úsporná, přesto poetická a skvěle prezentuje jak herecký koncert tak báječně nastylizovanou mizanscénu, která činí z materiálu socialistického realismu esteticky asimilovanou texturu, nikoli cizorodý prvek, jež by se divákovi pletl pod nohy jako fantom zlé historie.
Narážky na film noir, umocněné ještě výtečnou zvukovou složkou, se zúročují v překvapivém zvratu, který rozetne milostné hrátky, lásku změní v zoufalství a fešného Broňka v hitchcockovského „MacGuffina". Jakkoli se přesouváme k oné druhé, odvrácené straně mince, film stále drží pohromadě, nesklouzavá k patosu a černobílým emocím. Mrazení tu nemá daleko k úsměvu a naopak. I politické klima 50. let je jaksi utlumené. Ačkoli do života postav vtrhává teatrálně zpoza kulis, nikterak nedominuje nad rozhodným a energickým matriarchátem Sabinčiny rodiny (zde nutno dvakrát podtrhnout fantastické herecké výkony Agaty Buzek, Krystyny Jandy a Anny Polony).
Druhá strana mince má však paradoxně i stranu třetí. Dramatický zlom není zasazen výhradně do 50. let, ale je průběžně rozvíjen barevnými sekvencemi ze současnosti. Ty jsou rubem tvůrčí kontroly, kterou Lankocz má nad černobílou částí. Všechen potlačený patos a strnulé melodrama tu vyvěrá s hollywoodskou umělostí stařeckého make-upu i zcela zbytečnou doslovností, která příběh rozkližuje. Plynou z ní celkem diskutabilní závěry, jako např. že vyrovnání se s dědictvím stalinismu je možné skrze milosrdnou lež a podvržené příběhy o hrdinství.
Ačkoli závěrečné záběry zajímavě symbolicky užívají Palác kultury, onu falickou dominantu Varšavy, jakoby sem propadly z jiného filmu. Z filmu jednostranného, konvenčního, křečovitě chyceného v okovech žánrovosti a tak trochu stereotypního svým smířlivým pohledem na minulost. Ideologie, až dosud krocená ironií a žánrovou nadsázkou, nakonec promluví a zcela zbytečně pokazí jinak svěží dojem z nevšedního polského snímku.
Hodnocení: 75%
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
