Epos 257 v Bourání: Graffiti je indikátor opuštěnosti místa, ale i svobody

„Po čase jsem se dostal na vrchol scény a začalo mi to být malý a omezující, z hlediska vyjadřování. Vnímal jsem to tak, že bych se opakoval. Souvisí to s věkem i se zkušenostmi. Ale pořád se snažím zachovávat principy a kořeny, ze kterých jsem vzešel,“ vysvětluje, proč opustil graffiti scénu, ale zůstal spojený s jejím nábojem.

V Praze podle něj velké architektonické a urbanistické projekty usnuly, ale začíná se plnit spontánní aktivitou zespoda. „Pohybuju se většinou mimo centrum. Občas dostávám husí kůži, když se projdu skanzenovitým centrem, ale jinak z města nemám vysloveně skličující pocit. Periferie se taky nachází i v centru, různé zahrady, nezastavěné parcely, které dočasně postrádají účel a smysl. Některá místa blokuje střet zájmů, způsobuje to mezičas, v kterém mohou spontánně a zespoda vznikat zajímavé věci.“

Jeden z jeho projektů má název 50 metrů čtverečních veřejného prostoru. Epos 257 oplotil část Palackého náměstí a de facto jej „vyříznul“ z ulice. „Trvalo 54 dní, než někdo zareagoval. Zajímalo mě testování veřejného prostoru,“ říká. „V Berlíně jsem udělal něco podobného naproti Českého centra na ostrůvku od metra, kde jsem postavil ‚plot v plotě‘. Použil jsem tam velký plot a uvnitř něj malý plůtek – bylo to víc kafkovské a absurdní. Bylo to tam rok a půl.“ Klíčem k tomu, aby intervence ve veřejném prostoru probíhaly hladce, je podle něj oranžová vesta. „ Je to taková vstupenka, lidi pak očekávají, že víš, co děláš.“

V poslední době se Eposovi daří živit volným uměním naplno. V Bourání jsme mluvili o důvodech používání čísla 257 v jeho přezdívce. O práci na hraně zákona. O vlastní webové prezentaci a jednoduché srozumitelnosti zde používaných textů. Ale také o umělecké instalaci, která se následně stala trvalým bydlištěm dvou lidí bez domova. O hledání místa, kde by mohl domek postavený bez povolení přežít dostatečně dlouho.