Exil

Zeno a Naima žijí od mládí ve Francii, ale mají arabské kořeny. Jednoho dne se rozhodnou vyrazit do Alžírska, odkud kdysi přišli jejich rodiče. S minimem peněz absolvují cestu, která geograficky vede (zčásti načerno) z Francie do Španělska, odtud (omylem) trajektem do Maroka a poté přes uzavřenou hranici ilegálně do Alžírska. V současné politické situaci je to výprava přesně v protisměru k proudu nelegálních přistěhovalců, mířících do Evropy. A v duších obou svobodných, až uvolněně ztřeštěně nezávislých hrdinů, je to cesta za vlastními kulturními zdroji. Ve srovnání s některými předchozími Gatlifovými tituly je Exil symboličtější, jedná se o režisérovu vizi, jejíž konkrétní časoprostorové určení má sice výraznou aktuální hodnotu, ale především jde o gesto, kterým se režisér staví na stranu obvykle opomíjených společenských skupin (jak slyšíme hned v úvodní písni filmu). Gatlif umisťuje autentické, dosud živoucí zdroje naší civilizace do jedné z okrajových vrstev a své hrdiny vykresluje jako nespoutané osobnosti bez potřeby brát se vždy smrtelně vážně. Jsou to lidé, kteří jsou velmi tělesní a rozhodně nejsou (vzhledem k zákonům i k sobě samým) vždy bezproblémoví.

Exil

Obrazová složka mě fascinuje. Film je nesmírně autentický, režisér využil služeb řady neherců v jejich domovském prostředí a kamera tuto nekašírovanou zkušenost přetváří v obrazové zkratky a zhmotněné pocity. Na světlém konci tunelu, který se při pohledu z jedoucího vlaku rychle vzdaluje, se pohybuje několik lidí, opatrně nakukujících do tmy. V hnízdě uprostřed polorozbořené tovární čtvrti kdesi ve Francii, kterou obývají pouze afričtí imigranti, se právě v krátkém záběru líhne ptačí mládě, možná dravec. Zeno zazdí zděděné housle. Naima v harmonické scéně na konci filmu loupe na hřbitově pomeranč a dělí plod na poloviny - pro sebe a pro svého přítele a jejich vztah se nachází v dosud nemožné rovnováze.

Exil

Soundtrack filmu také "cestuje" s world music. Hudba, tradičně podstatná složka všech Gatlifových filmů, ale rozhodně není jen příjemným nebo přitažlivě exotickým doplňkem. Signalizuje (podobně jako v silných scénách filmů Swing nebo Gádžo dilo) přítomnost lidských emocí, je nezkorumpovatelná a osvobozující. Funguje doslova jako nezbytná složka lidské existence, součást nezbytných společenských rituálů a rytmu celého života. Zeno říká, že jeho náboženstvím je hudba. Svého walkmana zanechá na hrobě svého dědečka. V esenciálním a také nejdelším záběru celého filmu nachází terapeutické uvolnění i Naima, která dosud cestu do Alžíru brala spíše jako dobrodružství a která rozhodně odmítá jakýkoli folkloristický "návrat k předkům", protože jejich tradice jsou jí už zcela cizí.

Exil

Svoboda je podle Gatlifa věc nejen nutná, ale také složitá. Příběh spojuje svobodu s nutností vědomí o vlastních kořenech. Volnost, kterou hrdinové prožívali na počátku cesty, ještě na evropském kontinentě, nemusela být tou pravou svobodou vnitřní rovnováhy. Šlo o svobodu brát si bez ohledu na konvence, spíš než o svobodnou vnitřní nutnost. Svoboda je pro Tonyho Gatlifa sestrou chudoby, nebo alespoň schopnosti neskrblit a rozdat (se). Ne náhodou se hrdinové dostávají do oblastí, kde mohou být místními viděni jako blázniví gádžové, ale jsou vítáni s otevřenou chudou náručí, jaká už v Evropě téměř neexistuje.

Exil

Exil (Exils, Francie, 2004, 104 min.) Scénář, režie a produkce: Tony Gatlif, kamera: Céline Bozon, hudba: Tony Gatlif a Delphine Mantoulet. Hrají: Romain Duris, Lubna Azabalová, Leila Makhloufová, Habib Cheik a další.
Česká premiéra: 2. prosince 2004