Faust ve vleku garážového jamování

Ti Faust, kteří před nějakým časem téměř vystoupili v Praze – ještě během rozhovoru v Odpolední session Radia Wave to tak vypadalo, nyní přichází se studiovou novinkou Something Dirty. Původní členy Jeana-Hervé Pérona a Zappiho Diermaiera na albu doplňuje někdejší kumpán Nicka Cavea James Johnston a – mimo jiné činnosti – výtvarnice a zpěvačka Geraldine Swayne.

Nové desky Faust již od samého začátku kapely vznikají sestřihem sáhodlouhých studiových improvizací. Faust ostatně začínali jako čistě studiová komunita a k živému vystupování, při kterém se rocková improvizace doplňovala s multimediálními a industriálními akcemi, se odhodlali až po nějakém čase. Předloňské album péronovských Faust C’est Com... Com… Compliqué, které touto cestou rovněž vzniklo, se mimořádně podařilo, letošní novinka se svůdným názvem už tak skvělá není. Faust na ní uvízli v až příliš garážovém jamování a střihačské nůžky výslednou kolekci nedokázaly zbavit bezbarvosti.

Faust - Something Dirty|foto: Bureau B

Až na několik Péronových francouzských výkřiků a občasný zpěv Geraldine Swayne je album zcela instrumentální a skrývá jen velmi málo faustovských barbarských rafinovaností. Na vině je pravděpodobně změna sestavy: na již zmíněném předloňském C’est Com... Com… Compliqué totiž Péróna s Diermairem ještě nedoplňovali Swayne a Johnston, jejichž nátura je očividně až příliš bigbítová. Díky ní se pod zaměnitelným hlukem kytar ztrácí i neopakovatelný průrazný zvuk Diermaierových bicích, tedy jedno z nejvýraznějších poznávacích znamení Faust.

Nemohu se ubránit dojmu, že Something Dirty vzniklo jako trochu uspěchaná reakce na vynikající loňské dvojalbum těch druhých Faust, nazvané provokativně Faust Is Last. Tentokrát Jean-Hervé Péron a spol. prohráli, ti jeho Faust mi ale navzdory nepovedené novince připadají jako ti, kdo dědictví původní kapely nesou o poznání autentičtěji a přesvědčivěji.