Félix Guattari: nomádský vlk moderní psychiatrie

Pierre-Félix Guattari (30. dubna 1930 – 29. září 1992) patří dnes již mezi velikány moderní psychiatrie, kterou svými inovativními zásahy a nekonvenčním myšlením pomáhal utvářet a oživovat. Do obecného povědomí však vešel zejména díky spolupráci s francouzským myslitelem Gillesem Deleuzem a jejich společným spisům Anti-Oidipus a Tisíc plošin, v nichž oba autoři svými úvahami radikálně vychylují diskurz západního myšlení.

Guattari pocházel z dělnického předměstí Paříže a v padesátých letech studoval (a zároveň byl sám zkoumán) u známého psychoanalytika Jacquese Lacana. Celá jeho psychiatrická kariéra je spojena s klinikou experimentální psychiatrie v La Borde, kde až do své smrti působil a pomáhal zde vytvářet ojedinělé výzkumné klima – centrum La Borde je známé především jako jedno z prvních míst, kde se začala pěstovat skupinová terapie a kde se na rozdíl od klasického modelu „pacient/doktor“ mohli do průběhu léčby a zkoumání aktivně zapojovat i samotní pacienti.
Guattariho revoluční duch se neprojevil jen v oblasti klinické psychiatrie – jako člen mnoha akčních skupin nové levice se aktivně účastnil převratných událostí roku 1968 a na nově zřízené Univerzitě ve Vincennes se také potkal se svým budoucím myslitelským souputníkem Gillesem Deleuzem. Spolu vydali v roce 1972 převratnou knihu Anti-Oidipus, ve které radikálně převrací zažité freudovské paradigma Oidipova komplexu coby klíčového prvku zkoumání lidské duše a z netušených pozic nahlíží kapitalistickou společnost jakožto stroj produkující touhu. Kniha, kterou Michael Foucault ve své předmluvě označil za „úvod do ne-fašistického života“, se o osm let později dočkala svého pokračování v podobě ojedinělého myšlenkového traktátu Tisíc plošin.

Gilles Deleuze & Felix Guatari - Tisíc plošin|foto: Herrmann & synové

Dílo, které nyní konečně vyšlo i česky, je výplodem nomádského myšlení v krystalických souvislostech – Deleuze a Guattari podrobují kritice nejen obsah celého dosavadního západního myšlení, ale i jeho formu. Kniha je namísto klasických kapitol rozřazena do „plošin“ uvozených fiktivními letopočty a dle autorů samých je možné číst je vyjma poslední části v jakémkoli pořadí. V pravém slova smyslu inovativní dílo se stalo východiskem nejen pro moderní filozofická zkoumání, ale i pro dnešní práce z oborů muzikologie, antropologie, politologie či literární vědy – tak široký je jeho myšlenkový rozptyl a vliv.

Félix Guattari je autorem četných dalších vhledů do moderní společnosti a subjektivity lidské duše. Po zbytek života se již jako ředitel kliniky v La Borde snažil prosazovat ke skutečným potřebám pacientů vstřícnější a komplexnější metodu „schizoanalýzy“, kterou spolu s Deleuzem ve snaze vylepšit příliš jednostranné zaměření klasické psychoanalytické metody teoreticky konstituoval. Zemřel v roce 1992 přímo v La Borde ve věku 62 let a opustil tak tento svět o tři roky dříve než Gilles Deleuze, se kterým tvořili ono pověstné „tělo bez orgánů“ a jeden z nejoriginálnějších tvůrčích rizomů minulého století.